Jak jsem advokacii pověsila na hřebík

Jak jsem advokacii pověsila na hřebík (alespoň zatím)
Leden 2022

 

Než přišly děti, pracovala jsem jako advokátka. Ještě s bříškem jsem pobíhala po soudech a jednala s klienty. Pak jsem ale všeho nechala a místo toho jsem se snažila pochopit, co mám dělat s tím malým plačícím človíčkem i sama se sebou.

Přiznávám, že počátky mateřství pro mě nebyly vůbec snadné. Nejsem z těch matek, které vypráví o tom, jak dítě dalo konečně smysl jejich životu, jak je to nejšťastnější období jejich života a jak byl porod tím nejkrásnějším dnem, co zažily…

Jsem spíš akční člověk, který potřebuje pořád něco dělat, vzdělávat se, cestovat… a nic z toho najednou nešlo. Druhé dítě skóre v můj prospěch samozřejmě nezměnilo, ba naopak.

V okamžiku, kdy mi na mateřské už tak trochu hrabalo, jsem si za podpory svého manžela založila blog Mámy s rozumem, abych se mohla aspoň v rámci možností trochu seberealizovat.


Psaní blogu mi přineslo radost a pocit, že konečně dělám taky něco pro sebe, nejen pro rodinu. Po dalších letech přišel navíc den D a já nastoupila v lednu 2020 s velkou slávou do práce. Vyhrabala jsem ze dna skříně kostýmek a boty na podpatku, vyhodila jsem prošlé šminky, nakoupila nové a naskočila zpátky do světa právničiny.

Byla jsem nadšená! Najednou začal existovat svět, kde mi na chvíli nikdo neříkal 158675x za hodinu: „Mami, mamííí, mamíííííí….“. Oslovovali mě křestním jménem, případně dokonce titulem! Já pomalu zapomněla, že nějaký mám 🙂 . Byla jsem ten nejnadšenější zaměstnanec na světě!

Jenže za pár týdnu se objevily první zprávy o koronaviru a šupky dupky, hned na začátku března jsem byla zase doma s dětmi, ale k tomu ještě s notebookem a služebním telefonem, který vyzváněl v těch nejnevhodnějších chvílích.

Takhle jsem si tedy svůj návrat do pracovního života po sedmi letech na mateřské fakt nepředstavovala…

Dcera byla zrovna v první třídě a pokoušeli jsme se nějak přežít online výuku. Manželovi, který samozřejmě skončil taky na home office, tady pípaly maily a zvonily telefony ještě častěji než mně. Na nejmladší dcerku už nezbyl vůbec žádný prostor. Povětšinou se tady potácela mezi tabletem a televizí, ale prostě jsem nedokázala současně učit prvňačku psát malé písmeno f, kontrolovat smlouvy a řešit problémy v práci, neustále vařit a uklízet a ještě k tomu vymýšlet nějaké děsně kreativní činnosti pro ubohé tříleté dítě.

Bylo to vskutku výživné období. Do dneška nechápu, že jsem neskončila v blázinci a že jsme se s manželem nerozvedli.

Ostatně každý z nás to období prožíval po svém a každého z nás se to tak či tak dotklo.

Na můj blog při tom všem už vůbec nezbyl čas. Byly jiné priority a povinnosti.

Po roce snahy o nějakou právnickou práci s malými dětmi za zády jsem to vzdala. Doma se situace hroutila s každým dalším dnem zavřených škol a školek čím dál víc a už jsem neměla sílu na další hádky, noční vysedávání u počítače a neustálé tlaky ze všech stran.

Ale bohužel jsem necítila žádné uspokojení ani jako máma na plný úvazek. Začínal osmý rok, co jsem kysla doma, a už toho bylo dost.


A tak jsem se vydala do vod neznámých, ale úžasných.

Konečně jsem si přiznala, že advokacie není pro mě. Jsem prostě na advokátku „moc hodná“. Nesnáším konflikty a celá advokacie je jen o konfliktech. Kromě toho jsem nenašla cestu, jak být perfektní advokátkou se dvěmi malými dětmi.

Naopak mě vždycky přitahovala psychologie, už na střední škole. Mám k ní nějak přirozeně blízko, byl mi dán dar empatie, schopnosti rychle analyzovat problémy a nalézat jejich řešení. Dokonce jsem se dostala i na vysokou, kde bych ji mohla studovat.

Ale protože jsem se dostala současně i na práva (kdo ví, proč jsem se tam vůbec hlásila), volba byla jasná. Je to prestižní škola, na kterou se dostane jen každý desátý, to je prostě něco, co se neodmítá. Ale celou dobu jsem pokukovala po studiu psychologie, jenže mezi tisícemi stránek všech možných odvětví práva nebyla už kapacita na přípravu na další přijímačky.

Pak už jsem holt měla vystudováno, tak jsem se právem začala taky živit. A protože jsem prostě akční, dodělala jsem si ještě titul JUDr., zvládla jsem advokátní zkoušky, pracovala v podniku i v advokátní kaceláři a pro jistotu jsem ještě učila na střední škole právo. Abych se náhodou nenudila 🙂 . Ale pořád jsem cítila někde na pozadí, že tohle není pro mě. Jenže pracovní nasazení mi nedovolilo začít studovat něco jiného a pak mi to nedovolily děti 🙂 .

V roce 2020 přišel covid a s ním se otevřel svět online vzdělávání. To přesně zapadlo do mých požadavků na seberozvoj a konečně jsem mohla studovat. Z domova, bez nutnosti řešit hlídání, ideální stav. Absolvovala jsem oba stupně vzdělání v oblasti Bachových esencí a uspěšně jsem dokončila certifikovaný kurz mindset koučinku. 

Začala jsem se věnovat kreslení pravou mozkovou hemisférou, občas chodím na brigádu do místní knihovny, online prostor jsem využila i pro své další vzdělávání…

A konečně je také prostor pro můj blog Mámy s rozumem, prostřednictvím kterého bych se s vámi zase ráda dělila o své poznatky a nápady. Mám spoustu plánů, na kterých už pracuji, moc mě to baví a nesmírně naplňuje!

Já neříkám, že se k paragrafům nikdy nevrátím. Třeba ano, nikdy neříkej nikdy. Ale momentálně tudy cesta nevede. Pak nemá cenu stát na místě s rukama v klíně a říkat, že to nejde. Naopak je třeba se porozhlédnout, jestli se náhodou nedá jít jinudy… Jsem moc zvědavá, kudy se bude moje nová cesta ubírat, jaké skvělé lidi na ní potkám a co všechno se naučím, či naopak předám dál. A opravdu se na to moc těším!

Takže mě celá ta příšerná koronakrize i má vlastní profesní i osobní krize dostala tam, kde se nakonec cítím nejlépe, za což jsem nesmírně vděčná. Trvalo to sice dlouhých dvacet let, než jsem se k tomu dopracovala 🙂 , ale nevzdala jsem to a nakonec jsem využila příležitosti, které se mi naskytly. A je lepší začít pozdě, než nikdy…

Ať se i vám plní sny!

S láskou

Romana
www.mamysrozumem.cz, info@mamysrozumem.cz