O mně

Červenec 2018

Jmenuji se Romana, táhne mi na čtyřicítku a jsem normální máma dvou holčiček. Jedné jsou dva roky a druhé bude pět a půl. Klasika. Myslím, že můj příběh by si mohlo napsat do životopisu tisíce holek. Narozena v osmdesátých letech, vysoká škola, budování kariéry, svatba, cestování, práce, po dvou letech první dítě, po dalších třech letech druhé dítě, na mateřské šestým rokem. První dovolená v Jugoslávii, druhá dovolená v Jugoslávii… 🙂

Ještě před dětmi, kdysi dávno, asi tak před sto lety, jsem pracovala jako advokátka. Dělala jsem všechno možné – od rodinného práva, přes obchodní a občanské právo po trestní. Čekala mě jistě skvostná kariéra okresního právníka, ale já jsem radši zvolila mnohem drsnější obor – péči o děti. Kam se hrabe celý den v soudní síni?! Nějaké výslechy u policajtů? Hádky rozvádějících se rodičů? Pche!

Už téměř šest let mám 24 hodinové směny bez nároku na dovolenou nebo nedejbože na nemocenskou. Šest let jsem se pořádně nevyspala, čas pro sebe si kradu z doby, kdy bych měla spát, a někdy mám pocit, že se z toho všeho zblázním.

Zhruba před půl rokem (a taky včera a před měsícem…) jsem měla docela depku, nikdy v životě by mě nenapadlo, že péče o dvě malé děti může být tak šíleně náročná. Narozením druhé dcery se všechno znásobilo, a jestli jsem předtím měla pocit, že už nemůžu, tak teď jsem teprve poznala, zač je toho loket. S přibývajícím věkem holek je to přece jen o malinko lepší, ale pořád je to honička, a obávám se, že pěkných pár let ještě bude.

Na druhou stranu, i když je to doma někdy na bednu, tak je to pořád přece jen vzácný čas, který se nebude už nikdy opakovat. Je to trochu samo maso, ale smysluplné. A když odmyslím všechny řevy, jekoty, probděné noci, neustálý binec všude, nemoci, absolutní nedostatek času na cokoli, zejména na sebe, neustálý stereotyp nikdy nekončícího úklidu, praní, vaření, oblíkání dětí, svlíkání dětí, utírání dětí, uspávání dětí, vychovávání dětí….. tak je to vlastně krásné!  🙂

Nicméně v celém tom malém šílenství jsem se tak trochu ztratila a tak trochu mi začal měknout mozek. Po šesti letech plného nasazení při plození, rození, kojení a vychovávání děti jsem se rozhodla, že prostě musím začít něco dělat.

Při téměř nulových možnostech hlídání je to ale trochu problém. Ani na chůvu se s manželem nějak necítíme a dvouletou dceru se mi zatím do školky taky dávat nechce.

Tak mě napadlo, že bych mohla konečně dát prostor svému celoživotnímu literárnímu pnutí. A že bych si vytvořila svůj vlastní blog. A tak patnáct let po škole začínám znovu, dávám (zatím) své vysokoškolské tituly i advokátní zkoušky k ledu a vrhám se do vod pro mě neznámých, ale o to více vzrušujících a dobrodružných. A i když píšu po nocích, případně si kradu minuty času přes den, tak mě to hrozně baví. Víc než cokoli jiného, co jsem kdy dělala!

Tak ať to baví i vás,

s láskou

Romana