Dávám dětem na výběr jiný způsob života – rozhovor s ředitelkou montessori školky Karolinou Mairychovou

Dávám dětem na výběr jiný způsob života – rozhovor s ředitelkou montessori školky Karolinou Mairychovou

Květen 2019

Montessori školky a školy jsou dnes už relativně známým pojmem. Základy tohoto systému vzdělávání položila už na počátku 20. století lékařka Maria Montessori. Nejedná se tedy o žádnou novinku, jen do České republiky se montessori systém vzdělávání dostává až v posledních letech.

Kolem montessori školek a škol stále panuje řada mýtů a koluje spousta protichůdných informací. Jak to vidí Mgr. Karolina Mairychová, majitelka a ředitelka táborské montessori školky Mufík Dětem z.s. (https://www.facebook.com/hlidanidetitabormufik/ )? A můžeme nějaké montessori výchovné postupy uplatnit i doma?

Proč jste se rozhodla zrovna montessori vzdělávací systém?

Ještě během studií na vysoké škole jsem nastoupila do státní mateřské školy. Paní ředitelka byla úžasná. Pro začátečníka u dětí byl její přístup pro mě v mnohém velice přínosný. Ovšem právě tam jsem si uvědomila, že frontální výuka pro všechny děti mi příliš nevyhovuje. Trvalo mi, než jsem si našla směr, kterým bych se ráda vydala, a sama jsem různým mýtům podlehla a nechala se jimi ovlivnit. Nejdříve jsem četla knihy od Jana Ámose Komenského – Maria Montessori z něj vycházela. Jeho myšlenky mě velice ovlivnily a jeho představy o tom, jaký má být učitel, mě natolik oslovily, že jsem začala pátrat dál a narazila na montessori pedagogiku. Sama jsem na kurzech říkala právě zmiňované mýty a nechávala si vysvětlit, jak to Maria Montessori myslela a zakomponovala do učení. Tak jako ve všech oblastech je dobré využít veškeré dostupné informace a pak až dělat úsudek.

Co pro vás znamená montessori výuka dnes?

Montessori je státem uznávaná „alternativa“ a už toto slovo vyvolává v lidech nevoli. Něco, co se vymyká řádu a zaběhnutým věcem. Pro mě je montessori především o přístupu k dětem. Brát je jako rovnocenné partnery, věnovat se jim individuálně s jejich konkrétními potřebami. Neupřednostňovat jedno nad druhým z jakéhokoli důvodu. Vnímat to, co dělají, proč „zlobí“, nebo jsou naopak v koutě. Věřím, že i paní učitelky ve stáních školkách se o tento přístup snaží, ale při 28 dětech to opravdu možné není. Mám osobní zkušenost…

Na svých stránkách uvádíte, že si ve školce hrajete, zpíváte, kreslíte, tvoříte a učíte se. Moje dcera chodí do klasické státní školky a dělají tam totéž. V čem je tedy rozdíl?

Rozdíl je určitě v přístupu, v sestavení třídy, v aktivitách. Nemám frontální výuku modelování ani stříhání. Když děláme projekty, tak ano, pak vytváříme ve skupinách kvůli sociálním kontaktům, kooperaci a jednání s kamarády. Ne všechny děti chtějí ve čtvrtek v půl deváté ráno stříhat a ne všechny jsou na to vyzrálé. Máme dopolední pracovní bloky, ve kterých se děti učí a zdokonalují ve svých dovednostech. Každý si opravdu může vybrat z mnoha aktivit – každá aktivita jej rozvíjí v dané oblasti, ve kterých je třeba i právě zmíněné stříhání. Během toho se také učí děti nakládat s časem. Střídají se na svačinu, pracují s danou aktivitou, domlouvají se, zda mohou spolupracovat, učí se řešit různé situace – např. když jeden něco chce a druhý ne. Věnuji se také předškolním dětem a připravujeme se na nástup do školy. Máme logopedickou prevenci a hru na flétnu.

To působí tak trochu rozvolněně. Že si mohou děti dělat, co je zrovna baví a jak dlouho chtějí. Je to tak doopravdy? Nebo jsou přece jen nějaká pravidla, která musí děti dodržovat?

Ano, toto je jeden z mýtů. Montessori je vedena v řádu a v pravidlech. Každá aktivita má své místo i to, jak na daném místě vypadá. Děti ji mají po každém použití vracet na stejné místo a připravenou tak, aby až půjde další dítko, ji mělo připravenou rovnou k práci. Aktivity jsou různorodé právě proto, aby si děti mohly vybrat. Někoho baví písmena, někoho jiného zase skládání puzzlí, někoho stříhání. Opravdu si vybírají to, co chtějí, ale vše má svá pravidla. Pokud vidím, že dítko neví, co by dělalo, nabízím mu aktivity, hledáme společně jeho zájem. Výběrem aktivit jej posouvám dopředu. A mnohdy je to jasně dané. Jde ale o přirozený zájem dítěte. Někoho baví stříhání natolik, že stříhá třeba 20 minut. Pokud zvládne rovné čáry, přejdeme na šikmé, vlnky, kruhy… Je to vnitřní motivace a zájem dítěte a nejkrásnější je, když ten zájem najdeme. Ať už se jedná o cokoli. Třeba takový vesmír, tam se dá bádat a je tam tolik zajímavostí…

Co když nějaké dítě odmítá spolupracovat? Dovedu si představit vzteklého dvouleťáka, který nechce být ve školce, nechce poslouchat, lehne si na zem a křičí. Co pak děláte?

Opět záleží na dítěti jako takovém. Proč se vzteká a proč křičí. Je také otázka, zda mě k sobě pustí,  nebo nikoli. Jsou děti, které potřebují kontakt, pomazlit, ale také jsou děti, které chtějí nechat zcela být. Pak se snažím najít důvod pláče. Je naštvaný na maminku, že ho „nechala“ ve školce? Nebo že prostě nemá náladu, nebo mu někdo sebral to, co chtělo dělat? Pokud pojmenujete „problém“, máte z půlky uklidněné dítko, protože jste našli, pojmenovali a pochopili jeho trápení. Pak se snažím celou situaci vysvětlit a nabídnout řešení.

Mezi rodiči kolují také různé zkazky o tom, že se děti z montessori školek vedou natolik k samostatnosti a objevování světa, že se samy obují či oblečou špatně (naruby, levá bota na pravou nohu…), aniž by jim to někdo opravil, případně že je nechávají učitelky válet v blátě, ať si to vyzkouší, a podobně. Jak to chodí u vás?

Když k nám nastupují nové děti, vždy vysvětluji rodičům, že opravdu mohou děti přijít v obráceném tričku či teplákách. A tady vznikají dva pohledy. Jak jsem psala výše, je dobré znát obě strany mince. Představte si dvouleté dítě, které po velké námaze si obleče samo tepláky. Natáhne si je až do pasu a má obrovskou radost z toho, že to dokázalo samo. A já v tu chvíli řeknu – máš to obráceně, převleč si to. Veškerá radost z dosaženého cíle se sesype jako domeček z karet. A snaha do dalšího oblékání je ta tam. Je to stejné, jako když se rozhodnete malovat a přijde váš muž a řekne, tady je to špatně, tady je šmouha…máte chuť vzít ten váleček s barvou a vyhodit z okna? A tak těm dětem dám prostor. Má obrovskou radost a já ji s ním sdílím. Pokud teprve začíná s oblékáním, opravdu mu nechám třeba to tričko obráceně. Je obrovský úspěch, že to dokázalo samo, a tato radost je naprosto nad vším. Pokud ale už děti toto umí, dám jim chvíli prostor a řeknu, zda si myslí, že je tričko tak jak má být, zda mají obrázek vepředu, atd. Posouváme schopnosti dítěte dopředu krok za krokem a především jeho schopnost uvědomit si, že oblečení není třeba hned tak, jak má být. Vše má ale svůj čas a svoji posloupnost. Co se týká procházky a pobytu venku, tak také říkám rodičům, ať dávají dětem co nejhorší oblečení, nechávám je běhat v loužích a válet se ve sněhu. Přesto ale dbám na bezpečnost a jsou pravidla, která děti dodržují právě kvůli bezpečnosti.

Když to tak poslouchám, musím se zeptat – je montessori školka či škola opravdu pro každého? Třeba já si svou dceru (a koneckonců ani sebe jako rodiče) nedovedu v takovém systému vůbec představit…

Myslím, že je. Každý kousek z montessori je pro děti úžasný. A nejen pro děti, ale i pro rodiče. Je to přirozené vnímání dítěte. Jan Ámos Komenský o tom psal – Škola hrou. Je to nadšení, radost. Mám mnoho reakcí od rodičů, jak si děti mažou chleba a chtějí dělat snídani i rodičům. Jak jim jde v klasické škole matematika, protože ji u nás zažili jinak. Mnohdy procházím aktivity i s rodiči a to pochopení a slovo -AHA- je naprosto k nezaplacení. Tu dětskou radost zažívají právě i rodiče. To mi přijde krásné.

V Mufíkovi máte jesličky pro děti už od 1,5 roku. Jak to tak malé děti zvládají? A vy s nimi? Vždyť to musí být strašně náročné, v tomto věku mají děti ještě plínky, sotva mluví, těžko se samy obléknou…

Takto malé děti mají velký potenciál. Právě v tomto věku chtějí dělat všechno samy, a tak je práce s nimi v tomto ohledu mnohem jednodušší. Vnímáte-li dítě jako sobě rovného člověka, který dělá věci z nějakého důvodu, a jste schopni důvod správně vyhodnotit, máte vyhráno. Takto malé děti teprve objevují své okolí. Mnohdy se stane, že do sebe navzájem strčí, bouchnou… a otázku „proč?“ si kladu sama. Většinou je to proto, že neumí mluvit, vyjádřit se, a tak volí tento způsob navázání kontaktu či komunikace. Nabízím jim pak jinou možnost navázání kontaktu. Pohlazením, nebo jednoslovně. Důležité je také spolupráce s rodičem. Najít společné řešení. Třeba i to, jak dlouho jezdit v kočárku, jak naučit na nočník, atd…

Už ty nejmenší děti mají ve vaší školce k dispozici anglicky hovořícího rodilého mluvčího. Přitom ještě kolem dvou let má ještě spousta dětí problém s češtinou, neplete se jim to? A má to vůbec nějaký efekt?

Rozhodně má – jak se říká – co se v mládí naučíš… Děti jsou jako houby. Vstřebávají vše a to i chování dospělých a nerozlišují, zda je dobré, či nikoli. Angličtinu tak vnímají jako druhý mateřský jazyk. Nebudou umět hned mluvit, tak jak rodiče očekávají, ale zapisuje se jim to do mozku tak, že to jednou vyzvednou a angličtinu se naučí mnohem rychleji. Především si ji naposlouchávají, intonaci, rytmizaci a především pochopení. Velice rychle se naučí, co co znamená. V bilingválních rodinách se stává, že děti začnou česky mluvit později. Ano, to je normální a může chvíli trvat, než si to mozek srovná, ale pak vám začnou mluvit plynně dvěma jazyky.

V Mufíkovi máte dvě oddělní, jesličky pro děti do tří let a školku pro děti od tří let do školního věku. I tak se ale jedná o dvě skupiny, ve kterých nejsou všechny děti stejného věku. Jak se vám tento systém osvědčuje?

Já jsem za něj jedině ráda. Děti si mohou navzájem pomáhat. Starší pomáhají mladším a zároveň si upevňují své poznatky tím, že neustále opakují činnosti, že je ukazují menším dětem. Jsou ohleduplnější, vnímají, že tam jsou i malé děti a mohou je „táhnout“ kupředu. Navíc je to vynikající prevence vůči šikaně. Pokud jsou děti věkově smíšené, nevzniká taková rivalita jako u dětí ve stejných věkových kategoriích. Stává se ale občas, že když jsou tam malé děti, rodiče jsou nadšeni, jak jsou vepředu a jak jim ti starší pomáhají. Ale jakmile se stanou malí těmi velkými, už mají pocit, že je mladší budou stahovat dolů. Není na čase, aby se karta obrátila a vrátilo se tak to, co získali?

To máte pravdu… Jaký je vlastně současný trend? Když porovnáte situaci před pěti lety a dnes, jak se mění zájem rodičů o tento typ vzdělávání?

Před sedmi lety jsme začínali jako jesle. Postupně s prvky montessori pedagogiky. Spolupracovali jsme s městem, protože jiné jesle v Táboře nebyly. Nejprve byl zájem dávat do menšího kolektivu právě dvouleté děti. Nyní, když mohou mateřské školy přijímat i dvouleté děti je poptávka trochu menší, ale zároveň přibylo mnoho rodičů, kteří chtějí dávat do soukromých školek právě děti starší, a to mi přijde skvělé. Uvědomují si, že se život dítěte buduje již od útlého věku. Mnohdy se k nám i ze státních mateřských škol děti vrací, nebo také využívají tu možnost, že jsou ve státní školce a pak u nás. Zájem o „jiný“ přístup k dětem je rozhodně větší než před pěti lety.

Když mluvíte o těch přechodech mezi státní a montessori školkou, jak je to naopak s přechodem z montessori školky do normální státní školy. Máte od rodičů zpětnou vazbu, jak to děti zvládají?

Minulý rok mi vyšli dva předškoláci. Rodiče jsou spokojeni i ve státních školách a jdou vděčni za daný základ dítěti. Že je dítě sebe – vědomé, umí jednat se spolužáky, umí se za sebe postavit – má základ do života. Před pár lety, když jsme ještě neměli mateřskou školu, jsem to vše prožívala hůř. Dětem jsme do tří let dali opravdu vše a pak nastoupily do státní mateřské školy, kde je výuka taková, jaká je – neshazuji jí, chápu, že to úplně jinak nejde. Vzpomínám na jednoho chlapečka, který byl celkově ze života takový vyplašený, vůbec nemluvil. Celý půlrok jsem se mu snažila nabízet sebe, můj přístup a ty poslední dny se mnou začal mluvit. Věřte mi, rozplakala jsem se. Ten pocit, že se vám to celé povedlo a on za tři dny odchází do státní školky… Tehdy mi ale člověk, který pro mě moc v životě znamená, rodinný přítel, řekl – zasela jsi semínko. Ukázala jsi mu, jak se může dívat na svět. A pak mi to došlo. Dávám dětem na výběr jiný způsob života, který je nesmazatelně uložen, a věřím, že jednou si budou moci vybrat. Stejně tak, jako když děti přechází do jiných škol a celkově do života. Budou si moci vybrat, co a jak chtějí žít, a jsem za tu možnost moc vděčná.

Ještě se vás zeptám na čistě praktické věci, přece jen se prostředí školky pohybujete už skoro 10 let, takže budete mít určitě tipy pro rodiče, jak pomoci dětem zvládnout nástup do školky. Co dělat, zvlášť když dítě pláče a dělá scény, že do školky v žádném případě nechce?

Je určitě moc důležité s dítětem mluvit. O tom, co se bude dít a proč tomu tak je. Pak si vždy domlouváme rituál – stále stejné ráno, jak bude předávání probíhat. Mnohdy mají rodiče pocit, že když s ním zůstanou deset minut ve třídě, pomůže to. Někdy to ale bývá mnohem horší. Opravdu záleží na tom, jak se domluvíme, a rodičům říkám, že pokud se rozhodnou, ať si sami za sebou stojí. Dítě potřebuje oporu v silném a jistém rodiči.

Celá situace bývá mnohdy těžší pro rodiče, než pro dítě samotné. Je to první vylétnutí z hnízda. Z milující a vymazlené náruče do úplně cizího světa. Zkušenost je však taková, že děti mnohdy přestávají plakat, jakmile se zavřou za rodiči dveře. Je to právě to kouzlo objevování nového, co děti láká.

Spousta maminek také řeší dilema, když se rozhodují, zda dát do školky starší dítě, když jsou doma na mateřské s jeho mladším sourozencem. Co na základě vlastních zkušeností v tomto případě doporučujete?

To je opět na rodiči jako takovém. Znám názory, že „proč ho dávat do školky, když je matka s dalším dítětem doma“. Ovšem tříleté dítě se potřebuje rozvíjet. Být v kolektivu, poznávat svět. Maminka se potřebuje věnovat dítěti mladšímu. Jsou varianty chodit do školky třeba jen pár dní v týdnu. Nemyslím si, že je něco špatného na tom dát dítko do školky a být s mladším doma. Opět ale záleží na rodiči, proč a z jakého důvodu to tak má. Pak už jen přijímám skutečnost.

Když pozorujete různě staré děti, které k vám do Mufíka nastupují, v jakém věku zvládají nástup do školky nejlépe? A kdy je z vašeho pohledu už pozdě?

Vezmu to od těch nejmenších. Stalo se nám, že nastoupily děti v roce a půl a neplakaly a chodily k nám každý den, kolem 2,5 roku věku se ale dostavila separační úzkost, která tam je navzdory tomu, zda dítě do školky už chodilo, nebo ne. Nastává to vždy. Každé dítě má jiný věk, kdy nastoupit do školky, ale většinou je to kolem třetího roku. Za mě je hranice 4 roky. Pak už se děti začleňují hůře do kolektivu, dělá jim potíže se přizpůsobit základním věcem a celé to hraničí i s bezpečností. Je to ale opět dítě od dítěte a rodiče od rodičů. Mnohdy opravdu nezáleží na věku, ale na tom, jak fungují jako rodina, mluví spolu na rovinu, atd.

A ještě úplně na závěr – jsou nějaké montessori aktivity použitelné i pro domácí prostředí? Nemáte nějaké tipy pro rodiče, jak přirozeně vést děti k samostatnosti i doma? Aby se samy najedly, oblékly, uklízely po sobě…

Určitě můžete doma využívat principy montessori pedagogiky. Radím tak i rodičům, když k nám přijdou a při konzultacích. Základem je pozorovat dítě. Pokud chce pomáhat, nandávat si polévku, nalévat pití, rozhodně mu to dovolte. Připravte mu takové prostředí, aby dosáhlo na vše, co potřebuje. Takže pokud si bude připravovat nádobí k obědu, dejte mu to do spodního šuplíku v kuchyni, aby to mělo hned po ruce. U dětí také využívám klasické keramické a skleněné nádobí. Ano, bývá rozbité, ale to je právě základ toho všeho. Dítko se tak naučí mnohem rychleji, jak danou věc uchopit, držet a nést. Učí se být zodpovědným za to, co dělá a zároveň za svou „chybu“. Připravte doma dětem takové prostředí, aby mohly dělat to, co vy. Pokud jim totiž toto senzitivní období nedovolíte plně rozvinout, těžko se pak dostanete k tomu, aby ochotně mylo nádobí J.

Děti se učí nápodobou. Dělají to, co dělají dospělí. Nechtě děti růst. Když mají obrovskou snahu nandat si třeba boty…netrápí se, ale natolik soustředí, že to je ta chvíle, kdy je máme nechat. Připravte jim prostředí, které bude odpovídat jejich výšce, ukažte jim jednou, jak se co dělá a půjde vše samo. Neoblékejte je. Každý známe přeci období „já sám“. Nejkouzelnější období. Obrňte se trpělivostí, že bude jídlo všude při vaření, voda při vytírání, atd., ale tím jim dáte mnohem více, než když za ně budete vše dělat jen proto, že vám to ušetří čas a práci. Buďte jim průvodci, ukazujte, jak se žije, buďte rovní, přímí a mluvte s nimi otevřeně, beze strachu a s láskou.

Velice děkuji za rozhovor a za fotky z archivu paní Mairychové!

Jestli uvažujete o montessori školce pro své dítě a jste z Tábora a okolí, můžete zajít 6.5.2019 od 16 do 18 hodin na zápis do Mufíka 🙂

Montessori MŠ
Mufík Dětem z.s.
Špitálská 284/1
Tábor
tel. 728 060 015,

Romana