O matce s růžovými brýlemi

Září 2018

O prázdninách se stal zázrak – na celý den jsem se urvala od dětí a jela jsem vlakem za kamarády do Olomouce. Naši mi pohlídali holky a já mohla vyrazit do světa. Moc často se mi něco takového nestává, takže to byl pro mě absolutní svátek.

Moc jsem se na to těšila, jenže – dva dny předtím jsem se, idiot, spálila na koupališti, takže jsem měla záda jak rak. Podprsenka, nedejbože kabelka byly bojem kdo z koho. Den před tím mě pro jistotu bodla do chodidla včela. Vcelku vydatně, na nohu jsem nemohla došlápnout a docela jsem kulhala. A bonus navíc – cesta připadla na asi nejteplejší den letošního léta. Kolem 37 stupňů, na sluníčku se nedalo vydržet. Přehodit to ovšem už nešlo a tak jsem chca nechca vyrazila.

Za normálních okolností bych byla pěkně naštvaná. Nateklá bolavá noha, vedro k nesnesení, já ve vlaku a v rozpáleném městě s rozpálenými zády, hrůza. Ale jak jsem byla nadšená, že jsem na chvíli sama, tak mi to všechno bylo tak nějak jedno. Byla jsem šťastná jak blecha a moc jsem si to užila.

A tak mě napadlo, že i na běžný život s dětmi, který taky leckdy vypadá jako nějaká šílená reality show, by se možná dalo dívat z jiného úhlu pohledu…

Vždycky jsem byla workoholik. Konečně mám práci snů! Jedu na tři směny, non stop, v noci si teda můžu někdy trochu schrupnout třeba i tři hodiny v kuse, ale jinak pracuju neustále, paráda. Na dovolené (rozumějte na týdenním pobytu bez přítomnosti dětí) jsem nebyla už šest let, neschopenku jsem si taky nikdy nevyčerpala. Super, můžu makat i s angínou a dokonce i když je mi blbě od žaludku nebo mám horečky. Konečně pořádné pracovní nasazení!

Vždycky jsem milovala pohyb. Teď se můžu realizovat vrchovatě! Telefon mi počítá počet kroků, v pohodě jich dávám denně přes 6000, a to půlku neměří, protože nemám telefon u sebe. Kdeže já a sedavé zaměstnání! Včera jsem si to stopovala – v kuse sedím během dne maximálně pět minut. Jinak neustále někam běhám, chodím, něco podávám, utírám, vařím, uklízím, peru, doháním dceru na odrážedle a ta naštěstí jezdí čím dál rychleji, takže je to už super makačka. Ani na hřišťátku si moc neposedím, většinou musím stát u houpačky, jistit u nějaké průlezky, kterou navrhoval někdo, kdo v životě neviděl, co dokáže dvouleté dítě. Z 90% hrozí úraz, takže musím být neustále ve střehu. Skvěle to bystří moji pozornost.

Hodně posiluju. Hlavně bicáky. Moje dvanáctikilová dcera se chce hodně nosit, takže je ze mě už kulturista. Paráda!

Vždycky jsem ráda ponocovala. Na vysoké škole jsme pařili často přes půlnoc. Teď můžu pařit zase! Jediný volný čas mám mezi 21:30 a 23:30, takže se ho snažím náležitě využít.

Je skvělé vstávat za rozbřesku, někdy ještě dříve! Užívat si atmosféru probouzejícího se dne a v 5:30  se už naplno věnovat dítěti. Nový den začíná, jupí, mám před sebou patnáct hodin plného nasazení, jsem šťastná!

Vždycky jsem se chtěla zdokonalit v manažerských dovednostech. Teď mám každý den skvělou příležitost! Kam se hrabe řízení nějakého oddělení v práci. Naučila jsem se zorganizovat chod domácnosti tak, aby byli všichni najezení, měli čisté oblečení, byli včas ve školce, na kroužkách, u babiček, v práci, na domluvených schůzkách a večer aby včas ulehli k spánku. To je teprve manažerská výzva.

Nikdy jsem neuměla vařit. A teď? Naučila jsem se to! Denně mohu zkoušet, co v kuchyni dokážu. Vyhodila jsem sice pár připálených hrnců, ale už jsem se naučila několik výborných receptů, které jsou ultrarychlé a někdy i chutné. Velký skok oproti špagetám s párkem!

A vůbec se díky dětem naučím tolik nového! Musela jsem se naučit šít, protože dcera nechce nosit nic jiného než volné bavlněné kalhoty bez kapes, což je v době slim jeansů a legín trochu problém. Učím se hrát na piano, malovat a tvořit všelijaké rukodělné výrobky. Taky jsem začala hodně zpívat, nikdy v životě jsem toho nenazpívala tolik, jako teď! Ó, jak jsem šťastná, když můžu každý večer minimálně desetkrát zpívat Ho, ho, watanay! S dětmi zažívám tolik kreativní činnosti…

Také se denně věnuji rozvoji osobnosti. Každý den je to velký trénink trpělivosti a sebeovládání. Už dokážu zůstat v naprostém klidu, i když obě holky ječí jak paviáni. Také jsem se naučila zůstat v pozadí a nezasahovat dceři do činnosti, kterou se teprve učí a kterou já bych měla hotovou dvacetkrát rychleji. Nicméně v této oblasti cítím ještě velké rezervy, občas mi ujedou nervy a stává se ze mě devítihlavá saň. Ale děti mi každý den dávají mnoho příležitostí na sobě pracovat, takže se jistě brzy zlepším!

Dobrá, sundávám si růžové brýle a jdu posbírat ten bordel, co tu děcka nadělaly…

Hodně sil a radosti ze života (a čokolády) vám všem,

s láskou

Romana