Rodičovství by nemělo být o obětech – rozhovor s dulou a psychoterapeutkou Květou Cermanovou

Prosinec 2018

Paní Květa Cermanová působí od roku 2002 jako dula, více než 13 let vede předporodní i rodičovské kurzy a posledních pět let navíc pracuje jako psychoterapeutka. Více na www.terapiedulatabor.cz .

Její rozumný pohled na rodičovství je mi moc sympatický a věřím, že následující rozhovor pomůže (nejen) mnoha maminkám, které toho všeho mají občas plné kecky.

Sama jsem šestým rokem na mateřské na plný úvazek. Někdy mám pocit, že spíše na dost přeplněný úvazek. Proč je v dnešní době péče o děti pro spoustu maminek tak vyčerpávající? Přitom naše vlastní maminky nad našimi stesky mávnou rukou se slovy: „To za nás…“ Objektivně vzato to měla předchozí generace o dost složitější, ale mám dojem, že to naše maminky tolik neřešily…

Faktorů, proč to tak je a proč to naše mámy měly jinak, je více.

Naše maminky a babičky vše braly více intuitivně, často věci dělaly prostě tak, jak to znaly od svých rodičů, a věřily, že je to tak správně. Po generace se tak předávaly v různých rodinách různé výchovné přístupy a většinou nad tím nikdo moc nepřemýšlel, prostě to tak bylo. Velkou roli dnes hraje informovanost, dostupnost různých článků, knih, přednášek. Dnešní maminky se dostávají k informacím o vlivu výchovy, o tom, jak lze děti motivovat a vychovat z nich dobré lidi, ale také, jak jim lze výchovou uškodit. Často z toho vzniká velký zmatek a vnitřní konflikt – mezi tím, co se dozvídáme dnes, a tím, co jsme samy jako děti zažily, jak s námi zacházely naše mámy. Víme, že to dělaly s velkou láskou, a teď se máme učit dělat to jinak, ale nemáme to zažité.

Kromě toho mám pocit, že některé maminky svoji roli zvládají lépe, a naopak některé maminky se v tom plácají, vyčerpané, rozhádané s partnerem, děti zlobí… Čím to je?

Záleží z jaké rodiny pocházíme, jakou máme povahu, jaký jsme typ, jakého jsme si vybraly partnera. Jestli umíme odpočívat, udržet si nadhled, nechtít být dokonalé, s dokonalou domácností, atd… Každá jsme prostě jiná.

Nesmíme také zapomenout, že velmi významným a určujícím vstupem do mateřství je porod. Krom toho, že se rodí dítě, rodí se i matka. To, jak porod zažijeme, jestli jsme mohly zažít vlastní sílu, kompetenci, byly podporované, ale ne přeopečované, to vše nám velmi ovlivní vnímání toho, zda jsme schopné zvládat mateřství.

Pokud má žena z porodu vjem, že byla někým „porozena“ a sama by to nezvládla, může být pro ni mateřství náročnější.

Je prokázáno, že maminka, která při porodu měla zážitek toho, že rozumí svému tělu, svému miminku, že s ním umí být v kontaktu, je během porodu podporována a povzbuzována, že právě ona ví nejlépe, co je pro její dítě dobré, má mnohem snazší vstup do své nové role. Je na své miminko lépe napojena a rozumí jeho potřebám.

Ze své praxe jak duly, tak terapeutky toto mohu potvrdit.

Často přicházejí maminky s tím, že mateřství nezvládají, nebo prostě jen mají ten pocit. Případně vnímají, že jedno ze svých dětí zvládají lépe, než to druhé, že tomu druhému lépe rozumí.

Během sezení, kdy se dostaneme k tématu porodu, se ukáže významná souvislost. Pokud taková maminka dostane možnost svůj porod zpracovat, pochopit souvislosti, často se její mateřské kompetence posílí, získá větší sebedůvěru a celkově se jí uleví.

Po své šestnáctileté zkušenosti duly a následně terapeutky považuji za základ dobrou předporodní přípravu. Ne jen o tom, jak u porodu dýchat a tlačit, ale o tom, o čem porod je, co je podstatou dobrého porodu.  Tedy i to, že třeba i operativní porod může být dobrý, ale důležité je vnímání sebe sama, svých sil a své role. Jak porod ovlivňuje náš vztah k miminku, ale třeba i k partnerovi, k sobě samotné. Předporodní příprava by měla být vedena zážitkově, ne pouze záplavou informací. Měla by nové maminky podpořit v tom, aby dokázaly stát na vlastních nohách a prošly porodním procesem tak, jak ony samy potřebují.

Samozřejmě, protože jsem dula, doporučuji k porodu doprovod duly. Dula není pouze někým, kdo nás u porodu masíruje a ulevuje do bolesti, jak je často vnímána. Je především doprovodem na naší cestě k mateřství. Může sehrát velmi významnou roli tím, že nová maminka zažije korektivní zkušenost mateřské osoby, někoho, kdo mě přijímá, podporuje, ale zároveň mi pomáhá dělat věci tak, jak je já cítím. Kdo moji sílu povzbuzuje, ne odebírá. Dula je především psychosociální podporou, nikoli zdravotnickou, a to je přesně to, co v dané chvíli potřebujeme a z čeho potom můžeme čerpat.

Pokud se toto nepodaří, pokud již dojde k tomu, že porod nebyl příliš podporující, je dobré na tomto tématu zapracovat. Nesmířit se pouze s tím, že já i dítě jsme zdrávi a tím je vše zapomenuto, ale hledat i další souvislosti, proč se třeba necítím úplně dobře.

Opakovaně zažívám v kurzech maminky vícerodičky, které třeba až při druhém, nebo třetím těhotenství projdou komplexní přípravou a díky tomu teprve pochopí, přerámují svůj předchozí porod a následně vnímají svoje mateřství zcela jinak, lehčeji.

Je to i o tom, že maminky, které jsou dlouho na mateřské, trápí deprese, častý pláč, rezignace, výčitky, že nejsem dobrá máma…? Obrací se na vás klientky i s takovými problémy? Je přece škoda strávit nejkrásnější věk dětí v takovém deliriu…

Z praxe to samozřejmě znám, je to častý důvod, proč ženy přicházejí do terapie. Vyčerpání, pocit viny, že dětem občas škodím, střídání zloby na děti s tím, že jim to vynahradím tím, že jim vše dovolím, a tím vznikající začarovaný kruh.

Pokud je to pro maminku opravdu těžké téma, někdy je opravdu dobré navštívit terapeuta. Mít místo, kde o tom mohu otevřeně mluvit, zkoumat, odkud to vše vychází, jak si můžu pomoci.

Někdy se říká, že jsme dnes rozmazlené a na všechno hledáme psychologa, ale dřív také lidi měli kam zajít, kde probrat svá trápení a těžké myšlenky. Často tuto roli plnil farář při zpovědi, nebo nějaká moudrá žena z okolí, bylinkářka, domácí lékař apod. Také více fungovalo společenství žen, většinu dne trávily spolu, při práci, sdílely i výchovu dětí.

Dnes jsou na to maminky často zcela samy. Proto vyhledat terapii není žádným selháním, ale je to dobrý krok, jak se o sebe postarat a pak mít sílu na děti.

Navíc podle mě maminky často trápí další vnitřní rozkol. Své děti jsme nosily pod srdcem jako nejcennější poklad, ale když je pak vychováváme, tak nám občas – otevřeně řečeno – lezou na nervy. Proč nás vlastní děti, které milujeme jako nikoho na světě, občas tolik štvou a vyčerpávají?

Protože právě ony nám brnkají na všechny naše nenaplněné potřeby z dětství, protože vnímáme, že jsou na nás závislé a cítíme tu obrovskou zodpovědnost, protože nám často zrcadlí nás, našeho partnera, naše rodiče… A také právě proto, že je tak moc milujeme 🙂 .

Ruku v ruce s tím vším jdou i neshody mezi partnery, kteří se pak často dohadují, kdo se více obětuje. Partner že je pořád v práci, aby vydělal dost peněz pro celou rodinu, a naopak žena argumentuje, že celý den běhá kolem dětí a domácnosti. A různé modifikace téhož. Je rodičovství opravdu o obětech? A jak reagovat na podobná partnerova slova, aniž bychom se zapletli do sítě výčitek?

Rodičovství by o obětech být nemělo. Tohle je možná to, co naši předci věděli lépe, než my. Nemyslím generaci současných babiček, spíše ještě hlouběji do minulosti.

Partnerství by nemělo být soutěží, bojem, přetahováním o to, kdo je na tom hůř a kdo se víc obětuje, nebo kdo je lepší rodič.

Dobré partnerství není „kdo z koho“, ale je to o spolupráci, respektu a vzájemné podpoře. Když už od partnera padnou podobná slova, je dobré na ně tzv. nenaskočit, neobhajovat se, nepřetahovat, ale pouze říct, že oba to máme občas náročné, jen každý jinak. A společně se snažit, abychom se podporovali a bylo nám spolu dobře.

Mluvit o tom, jak se cítím, že jsem unavená, zároveň umět vyslechnout druhého, ale neobviňovat, neútočit, nevyčítat. Pokud bojujeme, nikdo z nás nemůže být vítězem, a je z toho nekonečný souboj, ze kterého jsme nakonec všichni unaveni. Pokud se podporujeme, vytěžíme z toho oba, ale nejvíce naše děti.

Maminky mají vůbec často sklon k sebeobětování se, často až na dřeň. Je přitom těžké najít hranici mezi přirozenou péčí o děti a obětování se pro rodinu. Jak to rozeznat a jak zachovat sebe sama, ale zároveň být milující a pečující matkou? Případně jak se vyhnout té nežádoucí variantě? 

Sebeobětováním dítě zavazuji k vděčnosti, kterou nemám právo od něho očekávat. Dobrá péče o děti je péče ze srdce, ale tak akorát, abych si zachovala zdraví, partnerství, radost ze života.

Někdy je lepší být trochu líný a sobecký rodič, dát dětem více volnosti v tom, jak si hrají, nemít neustále pocit, že musím dětem vymyslet nějakou aktivitu, zábavu. Děti potřebují zažít i nudu, aby rozvíjely fantazii. Měly by zažít mámu, která prostě dělá, co chce a potřebuje, a ony si při tom volně hrají. Máma, která se obětuje, vychová jen další oběť. Pro dítě je mnohem prospěšnější zažít mámu, která je spokojená a učí je, jak se dá život žít dobře.

Jenže ať se někdy snažíme sebevíc, občas se to prostě nedaří. S kamarádkami – maminkami se shodujeme, že jsou dobré a špatné dny. Někdy je vše v pohodě, výborná nálada, máma v pohodě, děti v pohodě, všechno klape. A pak jsou dny, kdy je to na palici od rána. Děti zlobí, všechno padá, nic se nestíhá, máma nervózní… Má to nějaké vysvětlení a jak to v průběhu toho „blbého dne“ zlomit, aby se celý den nezměnil v čekání, až děcka usnou?

Myslím, že někdy to úplně zlomit nejde 🙂 . Vliv na nás má to, v jaké jsme fázi našeho ženského cyklu, jak jsme se vyspaly my, nebo děťátka, jestli je nám fyzicky dobře, jestli se zrovna nehádáme s mužem…

Pokud vstaneme s pocitem „blbého dne“, je důležité se o sebe postarat. Nechtít vše zmáknout na výbornou, ale říct si : „Aha, den blbec, tak dneska na sebe musím být hodná“. Dát si něco dobrého k jídlu – pozor na rychlé cukry, ty většinou emoční nevyrovnanost spíše zhorší – jít se projít, vymyslet, co dělat s dětma, aby se zabavily a já měla trochu čas pro sebe – např. prima herna, kde si můžu dát kafe a jen tak pozorovat, jak si děti hrají, v létě hřiště, les. Je-li poblíž babička, zeptat se, jestli by si děti nevzala na půl dne k sobě. Prostě minimalizovat tlak sama na sebe a vyhovět si. Úklid jistě neuteče, nádobí se v myčce nezkazí, oběd si můžeme dát venku v nějaké fajn restauraci.

Ze své advokátní praxe si pamatuju, že jsme velice často rozváděli páry s malými dětmi. Proč tolik rodičů doženou vlastní milované děti k soudu? Vždyť partneři si před příchodem dětí rozuměli, děti si většinou i moc přáli… Máte ze své praxe vysledováno, co bývá nejčastější příčinou rozchodů partnerů, kteří mají malé děti?

Nemyslím, že příčinou rozvodů jsou vyloženě děti. Děti mohou prohloubit krizi, někdy si pár myslí, že když už jim to moc nefunguje, dítě to vyřeší a slepí. To se samozřejmě nestane. Dítě je do vztahu vždy trochu rozbuška, a pokud vztah není dobrý, dítě ho většinou nezlepší.

Může to být i tím, že si dnes rodiče pořizují děti později, pak se na ně příliš upnou a ztratí zájem o sebe navzájem. Jakmile pro matku nebo otce začne být dítě prioritou a partner jde stranou, je to cesta špatným směrem. Abychom měly šťastné děti, musíme mít především šťastné partnerství.

Dítě ze všeho nejvíce potřebuje žít v rodině, kde se rodiče milují. Pokud to tak je, nic moc dalšího nepotřebuje, protože to hlavní má.

Dnešní maminky někdy chtějí být natolik dokonalé matky, že zapomenou, že mají vedle sebe muže, a tátům se často děje totéž. Obzvláště, jde-li o vymodlené miminko, na které jsme dlouho čekali.

Vztah se pak může rozpadnout, pokud si toho včas nevšimnou a nezačnou na vztahu pracovat.

Co tedy udělat pro to, aby vládla mezi partnery větší pohoda? Protože, co si budeme povídat, dusná atmosféra mezi rodiči způsobí velké napětí v celé rodině. A naopak, když jsou rodiče v pohodě, pak jde všechno snáz a i kritické situace se dají zvládnout lépe…

Nezapomínat na čas společně strávený bez dětí, občas zajít na večeři, vyjet si na výlet bez dětí, sdílet společnou postel – ne tatínek v obýváku či v pracovně a maminka s dětmi v ložnici. Nezapomínat na intimitu, doteky, pozornost. Dát dětem najevo, že potřebujeme být občas sami, že večer je čas pro mámu a pro tátu, že náš vztah je důležitý.

Navíc velice často mají rodiče objektivně vzato všechno, po čem jen mohou toužit. Zdravé děti, které si moc přáli, hezké bydlení, peníze, ale přesto nejsou šťastní. Zároveň je jim to ale líto, protože si uvědomují, že by si toho všeho měli víc vážit, ale ani tak vnitřní štěstí nenacházejí. Trochu začarovaný kruh… Existuje způsob, jak na věc začít nahlížet pozitivně? A i když se okolnosti nezmění, začít vše prožívat radostněji?

To je velmi individuální. Pocit nespokojenosti si někdy neseme z raného dětství, můžeme mít pocit nedosycenosti a nedojde nám, že to je naše „stará mapa“, díky které máme pořád pocit, že nemáme vše, co potřebujeme. Pokud jsme v prvním roce našeho života zažili nedostatečné naplňování našich potřeb, můžeme celý život hledat to, co nám měli dát rodiče, resp. matka jako miminku.

No a někdy je to prostě jen o obyčejné pokoře, skromnosti, náhledu na to, co je a co není důležité…

Moc Vám děkuji za rozhovor,

Romana

Upozornění: Informace kdekoli na stránkách www.mamysrozumem.cz, včetně tohoto článku, mají pouze informační a vzdělávací charakter, založený na vlastních zkušenostech autora, případně na zkušenostech osob odpovídajících v rámci rozhovorů. V žádném případě nenahrazují osobní konzultaci v ordinaci příslušného lékaře. Je pouze na zodpovědnosti čtenářů, zda a jak tyto informace využijí.