Každý zbytečný den strávený bez rodičů má pro dítě velké důsledky – otevřeně o adopci s Květou Cermanovou

Leden 2021

Květa Cermanová působí od roku 2013 jako terapeutka, kromě toho má bohaté zkušenosti i jako dula a lektorka řady kurzů pro maminky i duly. Vychovala čtyři dnes již dospělé děti, vlastní dceru a tři adoptované děti, téma adopce je jí tedy velmi blízké. Zajímaly mě proto její názory na ty nejdůležitější otázky ohledně adopce jak z pohledu osobních zkušeností, tak z hlediska terapeutického.

Více o Květě na jejích stránkách www.terapiedulatabor.cz/

Květo, v roce 1997 jste se rozhodla pro adopci dcerky, v následujících letech jste s manželem přijali ještě syna a dceru. Mohu se zeptat, co bylo pro Vás motivací k adopci?

Jako malá jsem mívala představy, jak někde najdu odložené miminko a vezmu si ho domů. Nejspíš to bylo tím, že jsem vyrůstala jako jedináček, což jsem těžce nesla, a myslím, že už tam někde začala moje cesta adomatky.

Mám pocit, že to tak prostě bylo dopředu naplánované a okolnosti tomu potom pomohly. Mojí vlastní dceři bylo v té době sedm let a já začala mít strach, že i ona zůstane jedináčkem, což jsem sama sobě slíbila, že nedopustím. V té době mi shodou okolností kamarádka vyprávěla o Fondu ohrožených dětí a mě to natolik zaujalo, že jsem hned druhý den na FOD vyrazila s dotazem jak na to, když bych si chtěla adoptovat dítě, a tím se vše rozjelo. Prostě jsem věděla, že to chci, a potom už jen šla za svým cílem. Bylo to na začátku ledna 1997 a v červnu jsme si už dceru vezli domů.

Když se ohlédnete zpět, jaký je rozdíl v přístupu k vlastnímu a adoptovanému dítěti? Je-li vůbec nějaký…

Nevím, jestli je v tom nějaký rozdíl s ohledem na adopci. Já to vnímala tak, že každé dítě je jiné a každé tak vyžaduje jiný přístup ve výchově, na což je potřeba reagovat. Když máte čtyři vlastní děti, také každé vnímáte trochu jinak a neznamená to, že máte některé z nich méně či více ráda. Samozřejmě u vlastního pozorujete gesta, zvyky, chování a víte, odkud vítr fouká :-), víte, že jste i vy sama dítěti předala dobré i špatné stránky, a víte, s čím tedy máte co dělat a jak se k tomu postavit. U adodítěte nevíte nic moc a můžete se jen dohadovat, není vám takovým zrcadlem – toto ovšem má i své výhody, obzvláště v pubertě, protože nejtěžší je čelit teenagerovi, který se vám velmi podobá :-D.

Jak se říká, geny nezapřete. Vy sama máte za sebou výchovu čtyř dětí, kdy všechny sice vyrůstaly ve stejném výchovném prostředí, ale každé z nich mělo jiné rodiče. Je to znát?

Ano, samozřejmě, každé má jiný genetický vklad, jinou cestu v době prenatální – podle toho, jak to jeho matka prožívala, čemu byla vystavena, zda to bylo její rozhodnutí za účelem dát svému dítěti lepší život, nebo jí bylo třeba odebráno. Je tam nějaká historie jejich předků, z porodu, kojeneckého ústavu. A každé má jinou cestu ve svém osudu.

Pro řadu rodičů uvažujících o adopci se jedná o naprosto zásadní skutečnost, zda se bude jednat o dítě odlišného etnika. Vy sama se nijak netajíte tím, že jste adoptovala romské děti. Vnímáte vůbec etnikum dítěte jako něco podstatného? Bylo potřeba se s tím nějak vypořádat, nebo nastaly nějaké reakce okolí, které jste museli řešit?

Já měla jasno, že jiné etnikum pro mě není problém, a vzhledem k tomu, že jsem věděla, že romské děti jsou často tzv. neumístitelné, upřednostnila jsem je záměrně, protože bylo jasné, že pro bílé se rodina najde snáz.

Některé reakce okolí v době, kdy jsem to začínala řešit, byly nepříjemné, často velmi překvapivé od lidí, kde bych to vůbec nečekala. Ale jakmile jsme měli dcerku doma a všem bylo jasné, jak to mám, už si to nikdo moc nedovolil. Při další adopci už to všichni brali jako samozřejmost.

Brzy jsem to začala vnímat i jako výborný „lakmusový papírek“ na lidi. Pokud by s námi měl někdo problém kvůli tomu, že máme romské děti, byl to pro mě člověk, kterého bych tak jako tak v životě nechtěla mít.

Bohužel se také stává, že adoptované dítě i přes veškerou snahu rodičů, péči a lásku, sklouzne ke kriminalitě nebo jinému nežádoucímu chování. Jak to vnímáte vy? Je to jen o genech, případně o deprivaci dítěte z předchozího období, nebo se to dá „přebít“ výchovou a přístupem adoptivních rodičů?

To se může stát i u dítěte vlastního. Vlivů je mnoho a každé dítě má nějakou svoji cestu, kterou musí projít. Já to vždy brala tak, že chci našim dětem dát domov, dětství a šanci předat to i dál, pokud budou jednou sami rodiči. Vše, co jsme do nich vložili, tam je a nikdy se neztratí a budou-li chtít, tak to v sobě najdou. Vnímala jsem to tak, že pokud se některé v dospívání „zvrhne“, je to už jeho příběh a jeho cesta. Nedělala jsem si žádná velká očekávání, že z našich cikáňat musí vyrůst bílý vysokoškolsky vzdělaný jedinec, který nám bude plnit naše představy o dokonalém dítěti. Snažili jsme se jim předat z nás to nejlepší, ale také jsme dělali spousty chyb, jako každý normální rodič, takže ne vše bychom mohli svést na geny :-).

Když mluvíte o těch očekáváních, řada adoptivních rodičů si představuje, že si vychovají dítě ku obrazu svému, ale ono si jde jaksi vlastní cestou. Případně se u něj objeví nepředvídatelné zdravotní problémy nebo vývojové poruchy. Jak se vyrovnat s tím, že to všechno není takové, jak si to rodiče vysnili?

S tím se musí vyrovnat již před adopcí. Pokud někdo není schopen přijmout to, že dítě může onemocnět, nebo si představuje, že dítě splní jeho očekávání a sny, pak by do adopce jít vůbec neměl. Je to stejné, jako když by někdo zvažoval, zda mít vlastní dítě, protože co kdyby… Děti nám nepatří, nejsou naším majetkem, ani není jejich úkolem dělat nás spokojené a úspěšné. Když tohle pochopíme, ušetříme si mnohá zklamání.

Adoděti v sobě nesou rodové příběhy jejich předků a jako dospělí se tomu nejspíš nějak budou muset postavit. Z tohoto pohledu my nemůžeme vůbec tušit, co ve svém životě zažijí, kudy se vydají a proč to zrovna tak potřebují.

My je můžeme naučit tomu, jak se k sobě chovat, jaké to je, když rodina drží pohromadě, jaké to je mít se rádi. Ale nemůžeme je změnit. Důležité je, že mají navždy svoji rodinu a v případě nouze se o ni můžou i opřít. Tak, jako to mají děti z běžných rodin, což zcela chybí dětem z ústavů.

Nemají adoptivní rodiče tendenci až přespříliš zahrnovat dítě láskou, péčí a třeba i spoustou hraček a všeho možného ve snaze vynahradit adoptivnímu dítěti vše, co dosud nemělo?

To je možné, my to tak neměli. Asi se to může stát u rodičů, které dostanou tzv. vymodlené dítě, například po letech snažení o dítě vlastní. Každopádně to není vůbec dobré. Dítě potřebuje mít naplňované své potřeby tak akorát. I příliš péče, hraček, pozornosti a ochrany může dítě ve vývoji v dospělého poznamenat negativně.

Má výchova adoptovaného dítěte nějaká svá specifika? Osobně si dovedu představit řadu situací, kdy bych jako adoptivní matka váhala, zda po nelehkém utváření vazby k dítěti mohu na něj zvýšit hlas…

Měli bychom k dítěti přistupovat tak, abychom ho dobře vychovali. Pevné, ale láskyplné hranice potřebují všechny děti, vytvářejí jim pocity bezpečí. Můžu být k dítěti ohleduplná, pokud vím, že má za sebou nějaká traumata, můžu rozumět tomu, proč se v dané situaci nějak chová, ale to neznamená, že mu dovolím něco, co by třeba jinému ubližovalo. Myslím ale, že dnes už je mnoho možností, kam se obrátit, existují podpůrné skupiny na sociálních sítích, kde jsou zajímavé články, nabídky přednášek a školení. Téma terapeutického rodičovství je dnes už známým pojmem.

Na druhou stranu jsou tu i pocity samotného dítěte. Máte představu, čím si to dítě prochází? A co si s sebou nese do dospělosti?

Pracuji jako psychoterapeutka i s klienty, kteří byli adoptováni, a je to velmi silné téma pro celý život. Téma identity, kdo jsem, co si nesu, co předávám geneticky svým dětem. Vděčnost k adoptivním rodičům a zároveň touha poznat vlastní krev, na druhou stranu u někoho velký odpor k biorodině a zloba za to, že se o mě nepostarali. Dříve či později je ale velmi důležité přijmout to, že moje krev a geny a jsou mojí součástí, že ke mně patří a já pravděpodobně něco z toho nesu dál.

Myslím, že dnes už se toto docela řeší, je mnoho odborníků, kteří se tím zabývají, jsou podpůrné skupiny, budoucí rodiče procházejí školením, kde se o tomto mluví. My jsme adoptovali ještě v době, kdy nic z toho nebylo a hodně jsme si museli prošlapat sami, pro mě to v podstatě byl jeden z důvodů, proč jsem šla studovat psychoterapeutický výcvik.

Adoptivní rodiče mají najednou doma dítě, nebo dokonce i více dětí, pokud adoptují sourozence. Co novou rodinu čeká po psychické stránce?

Celá rodina se musí znovu sžít v novém uskupení, nový člen je taková trošku rozbuška i do partnerství, není to panenka na hraní. Je to trochu jako v šestinedělí, když si přinesete domů vysněné miminko a očekáváte, že budete tou šťastnou usměvavou maminkou, jaké jsou ve všech reklamách, a ono to tak ne vždy je.

Ano, tyhle stavy si moc dobře pamatuju…

Většina lidí očekává, že budou už jen šťastni, vše bude zalité sluncem a splněný sen obrátí život k lepšímu. Je zcela přirozené, že se pocity střídají, ačkoli jsme skutečně šťastni, že dítě máme konečně doma, je to zároveň náročný čas.

Mohou se objevit pocity zklamání, strach, že to nezvládnu, že to nebyl dobrý nápad, že je vše špatně. Takové myšlenky jsou zcela normální.

Jak se s takovými pocity pak vypořádat?

Já mám opravdu zkušenost, že řeším v terapii velmi podobné věci s čerstvými rodiči po porodu, jako s těmi adoptivními. Je důležité mít nějakého nezaujatého člověka, třeba terapeuta, dobrou kamarádku, kde to mohu sdílet a kdo rozumí tomu, že i když říkám, jak moc je to chvílemi těžké, nemyslím tím, že svého kroku lituji.  V rodině se často bojíme své pochyby vyslovit, aby nám třeba někdo neřekl, že jsme to tedy neměli dělat, že to byla chyba. Některé „rady“ či komentáře mohou být velmi zraňující.

Mezi partnery se bojíme, jak to má ten druhý, a bojíme se to spolu otevřít. Přitom to může být přesně to, co nám může nesmírně ulevit. Promluvit si o svých pocitech, a vzájemně se ujistit, že při sobě stojíme a nevzdáme to. To rozhodnutí jsme již udělali a teď musíme hlavně táhnout za jeden provaz.

K tomu všemu musí adoptivní rodiče počítat s občasnými kontrolami ze strany sociálních pracovnic. V některých okresech chodí do rodin na základě předchozího ohlášení, jinde dělají tzv. přepadovky. Jakou vy sama máte s tím zkušenost? 

Moje zkušenost byla různá, zažila jsem to vždy jako přepadovku a občas z toho plynuly vtipné situace. Zákon schválnosti funguje i v tomto případě, takže se nám třeba stalo, že kontrola přišla krátce po té, co syn přepadl na odstrkovadle, měl rozbitý nos a já mu v rámci dezinfekce ještě kápla do oka, takže zrovna řval jako tur :-D.

Klasika byla návštěva v momentě, kdy nemáte umyté nádobí apod… Pokud je dotyčný z úřadu profík a ví, jak taková domácnost s dětmi vypadá při běžném režimu, tohle myslím není problém. Asi považuji tzv. přepadovky za normální a oprávněné. Myslím, že děti s tím problém nemají, je to návštěva jako každá jiná, ptá se, jak se mají (pokud již dítě mluví) a to je pro většinu dětí vítané zpestření dne.

Když se vrátím ještě na samotný počátek, tedy k rozhodování o tom, zda adoptovat dítě, na co si dát obzvlášť pozor? Jsou nějaké rozhodující signály, kdy je třeba zpozornět?

Podstatná je motivace, proč to dělám, co si tím chci splnit, jaká jsou očekávání. Je to rozhodnutí obou rodičů? Máme dostatečnou podporu od rodiny, přátel? Jsme schopni přijmout dítě i s možnými riziky? Tohle vše je dobré si zodpovědět a myslím, že na toto všechno jsou žadatelé opakovaně dotazováni při procesu schvalování. Není vůbec špatné se během této cesty rozhodnout, že to vlastně nechceme, že se na to necítíme.

Velké téma je také věk adoptovaného dítěte. Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi dítětem adoptovaným v kojeneckém věku a dítětem starším?

Samozřejmě, čím mladší dítě dostanu do své rodiny, tím větší šanci mám ovlivnit jeho výchovu, sociální dovednosti, jeho vztah ke světu, k sobě samotnému. Vnímám to tak, že první roky jsou docela zásadní, a i když nemáme miminko od narození, lze hodně doopečovat, domazlit, dosytit.

Na druhou stranu bych se úplně nezříkala pomoci starším dětem, je to vždy hodně individuální, ale třeba pro starší bezdětné žadatele může být větší dítě výhodou. Prostě vše má svoje pro a proti. Velkou roli hraje, jestli takzvaně přeskočí jiskra, jestli cítíme, že tohle dítě je to naše. Je to jako při zamilovávání, vědět, že tohle dítě chci, že k nám patří. Já měla to štěstí, že jsem to u všech takto cítila a byla přesvědčena, že jsme se nenašli náhodou.

Řada rodičů si adoptuje dítě, které je u pěstounů, pak ale najednou přichází velká změna a dítě (opět) přichází do nového prostředí. Jak to vnímáte?

Přiznám se, že pro mě je tohle docela rozporuplné téma. My jsme adoptovali ještě v době, kdy se děti vhodné k adopci do pěstounské péče na přechodnou dobu nedávaly, jedna z našich dcer šla do rodiny rovnou z porodnice – jako desetidenní – pokud bylo dítě právně volné, dávalo se vždy adoptivním rodičům rovnou. Tuším, že v roce 1998 se toto změnilo, biologická matka dostala mnohem delší čas na případnou změnu rozhodnutí a tím se velmi protáhla doba, než se dítě ke svým budoucím rodičům dostane. Já bych se moc přimlouvala za návrat k tomu, aby děti šly do svých rodin rovnou, a to i s tím rizikem, že nezrušitelné osvojení může být až po ukončeném prvním roce života.

Samozřejmě je skvělé, když miminko může být u pěstounky a ne v kojeňáku, pokud to jinak nejde. Nicméně dítě zažije změnu, je navázáno na jednu konkrétní osobu, a i když si ji nebude pamatovat, někde uvnitř jeho dušička zažije další opuštění a změnu. Nejdříve ztrácí biomatku, u které devět měsíců bydlelo v bříšku, bylo její součástí, vnímalo její hlas, tlukot srdce, prošlo s ní porodem… a za pár měsíců opět ztrácí někoho, s kým bylo v ty nejdůležitější chvíle.

Pak se určitě stává, že u adoptovaných dětí může nastat slabší chvilka a začne se jim stýskat po místě a lidech, na které byli zvyklí před příchodem do nové rodiny. Jak na to reagovat?

Respektovat jejich žal, nebrat si to osobně. Nesoutěžit s předchozí rodinou, dovolit dítěti stýskat si a jen u něj prostě dobře být.

Vybavuji si moment, kdy jsme přivezli našeho nejmladšího syna domů. Bylo mu 14 měsíců, bylo to takové líbivé, a tudíž sestřičkami v kojeneckém ústavu velmi vymazlené miminko. Nejevil žádné známky deprivace a zjevně se tam měl celkem dobře. Druhý den, když se probudil po odpoledním spánku, se na nás podíval a začal neskutečně plakat. Ne řvát vzteky, ale hluboce plakat… Držela jsem ho na klíně nekonečnou dobu a vnímala tu obrovskou bolest, ten hluboký smutek, jaký to malé tělíčko zažívalo. Manžel a jeho nové sestřičky stály kolem a všichni jsme plakali s ním.

Ačkoli se dostal konečně do rodiny, v tu chvíli truchlil, protože ztratil jediný domov, který do té doby znal.

To muselo být strašně těžké… S tím souvisí i to, jakým způsobem a kdy dítěti říci, že je adoptované.  Jak to provést co nejlépe?

Já jsem přesvědčena, že je to dobré říct co nejdříve, nedělat z toho tabu. Od miminka vyprávět pohádky o miminku, které čekalo někde, než si pro něj přijdeme, jaké to bylo, jak jsme si ho vybrali, jak bylo krásné. Mluvit o tom, jak děti přicházejí na svět, že rostou v bříšku, že naše dítě nerostlo v bříšku u mě, ale  jiné maminky, díky které dostalo život… S přibývajícím věkem přidávat podrobnosti a odpovídat pravdivě na otázky, které z toho vyplynou.

Když to tak vidím, není adopce vůbec snadný proces, na druhou stranu z Vašich slov vnímám, že je to v řadě věcí s „biorodičovstvím“ srovnatelné. Třeba nejistota, jak se bude vyvíjet život dítěte i celé rodiny je vlastně úplně stejná…

Ano, každé rodičovství je vlastně celoživotní nejistota, na nic vám nikdo nedá záruku. Adopce je dobrá zkouška našeho ega, schopnosti empatie, trpělivosti a bezpodmínečné lásky. Každopádně to ale stojí za to.

Občas se mě někdo ptá, jestli byly okamžiky, kdy jsem litovala toho, že jsme si některé z našich dětí vzali, například když jsme procházeli nějakým náročnějším časem.

Opravdu upřímně mohu říct, že tohle mě nikdy nenapadlo. Byly momenty, kdy jsem si říkala, že jsme měli alespoň jedno vzít do pěstounské péče, nikoli adoptovat. To bylo hlavně v době, kdy jsme kvůli nemoci v rodině byli na tom finančně opravdu tragicky a bylo těžké získat někde nějakou finanční podporu jako adoptivní rodina. Rychle jsem si ale vzpomněla na to, proč jsme adopci zvolili, ačkoli nám byla pěstounská péče u poslední adopce doporučována.

Pro mě je zásadní svoboda, vlastní zodpovědnost a možnost rozhodování o našem životě a tím i o dětech, které vychováváme, a za tuto možnost to stálo. Každé dítě, které k vám do rodiny přijde, vás velmi obohatí, rozšíří obzory, naučí novým pohledům na svět.

Přeji všem žadatelům, aby se svých dětí dočkali co nejdříve, aby úřady jednaly rychle a uvědomovaly si, že každý zbytečný den strávený bez rodičů má pro dítě velké důsledky pro celý život. Přeji to budoucím rodičům obzvláště v této době, kdy kvůli karanténě úřady zpomalují.

Držím palce všem rodičům, ale především opuštěným dětem, ať převládá empatie a selský rozum nad byrokracií.

Velice Vám děkuji za rozhovor,

Romana

www.mamysrozumem.cz

Za fotky moc děkujeme Renatě Vaňkové (Instagram renata_vank).

Další rozhovor s Květou najdete na www.mamysrozumem.cz/rodicovstvi-by-nemelo-byt-o-obetech-rozhovor-s-kvetou-cermanovou/