Děti často ve svém chování nevidí žádný zásadní problém – rozhovor s dětským klinickým psychologem PhDr. Mgr. Martinem Slabým, Ph.D.

Září 2018

Psycholog PhDr. Mgr. Martin Slabý, Ph.D. má za sebou řadu zkušeností z různých oblastí psychologie. V současné době je ve svém regionu jedním z mála psychologů, kteří mají atestaci pro oblast dětské psychologie. Sám je otcem tří dětí a působí v Olomouci. Více na www.adialog.cz .

Proč zrovna dětská psychologie? Není to skličující, vidět, jaké starosti musí řešit už malé děti?

K dětské klinické psychologii byla dlouhá cesta. Dětem jsem se začal věnovat jako dobrovolník už při studiu na právnické fakultě, poté na psychologii. Setkával jsem se s dětmi nevidomými, s tělesným hendikepem a hyperaktivními. Po atestaci z klinické psychologie se mi naskytla možnost si udělat atestaci z dětské klinické psychologie. Uvědomil jsem si, že pokud chci být v něčem dobrý, tak se musím specializovat, a práce s dětmi byla jasnou odpovědí. Skličující to pro mě rozhodně není. Spíš mě naplňuje, když vidím alespoň mírné zlepšení.

S čím za vámi chodí rodiče s dětmi nejčastěji?

Do ordinace za mnou nejčastěji chodí rodiče na vyšetření kvůli potížím s pozorností a hyperaktivitou, dále s potížemi v okruhu poruch autistického spektra. Nejsou výjimkou ani děti úzkostné, nebo které trápí různé konkrétní strachy.

Pominu-li patologie a duševní poruchy, kdy by měli rodiče v běžném životě s dětmi zpozornět a vyhledat pomoc odborníka?

Podle mě je důležité, jak dítě v běžném životě funguje. Pokud v něčem výrazně selhává (např. navazování vztahů s vrstevníky, učení se novým věcem nebo překonávání běžných nejistot v životě) je dobré se poradit se svým pediatrem, který by mohl navrhnout způsob pomoci.

Jak vlastně taková terapie probíhá?

Záleží na tom, jestli se jedná o terapii pouze s dítětem, nebo setkání s rodiči, případně s větším počtem členů rodinného systému zároveň. Osobně si myslím, že věci nemění informace, ale prožitek. Proto s dětmi terapie probíhá zpravidla herní formou například pomocí pískoviště, kresby, modelování nebo za využití různých obrázků, případně imaginace příběhů.

Když se s dětmi bavíte, jsou schopny vám otevřeně povědět, co je trápí? Jsou u toho rodiče?

Zpravidla se potkávám nejdříve s rodiči a s dětmi současně a poté podle povahy problému jen s dětmi s tím, že s rodiči jsem v kontaktu, aby mi mohli říci nové věci a měl jsem představu, jak se kdo na problémy dívá. Pokud nejsou děti schopny o problému verbálně mluvit např. z důvodu nízkého věku nebo že žádný problém z jejich pohledu není, tak při hře se problémové chování často zobrazí.

A čistě praktická stránka věci – kdo terapii hradí?

Zdravotní péči hradí zdravotní pojišťovny, se kterými má naše zdravotní zařízení uzavřenou smlouvu.

Z řady rozhovorů s dětmi už máte určitě vysledováno, co děti nejčastěji trápí. Co vnímají jako nejpalčivější problémy?

Děti často ve svém chování díky snížené introspekci nevidí žádný zásadní problém. Nejčastějším problémem, který naopak trápí rodiče, je porucha pozornosti, hyperaktivita, potíže ve směru autististického spektra, dále úzkostné a fobické stavy.

A obráceně, co je pro děti z jejich pohledu nejdůležitější? Co oceňují nejvíce?

Pro děti je z mého pohledu nejdůležitější fungující rodina, ve které se na výchově podílí i otec. Dále řád, pravidla a důslednost rodičů. V neposlední řad vhodné volnočasové aktivity zaměřené na pohyb a rozvíjení sociálních dovedností – např. skaut.

Často se mluví o tom, že rodič by měl mít autoritu a respekt. Jenže hned druhým dechem se dodává, že děti se nemají bít. Jak si tedy získat přirozenou autoritu a docílit toho, aby dítě poslouchalo, ovšem bez výhrůžek, že dostanou na zadek?

Pokud chci něco ovlivňovat (jako rodič nebo jako psychoterapeut), musím mít navázaný s dítětem dobrý vztah a věnovat se mu. Zároveň je pro dítě důležité, aby rodiče mohli být pro ně vzorem. Spíš než trestání je dobré děti vést pozitivní motivací – např. pochvalou zpevňovat žádoucí chování. Je důležité být vlídní, ale zároveň důslední, a vyžadovat dodržování předem domluvených pravidel.

Jsou i tak chvíle, kdy už si nevím rady. Vysvětluju, domlouvám se s dětmi, já nevím, co všechno, ale dítě stejně neposlechne. Případně ještě k tomu řve jak tur. Jsou ale přece situace, kdy poslechnout musí, třeba když se odmítá teple obléknout, vyčistit zuby, pozdravit, poděkovat, spolknout lék… Co s tím?

Jako psycholog, ale i jako rodič svých tří dětí si také někdy nevím rady a váhám. Někdy je těžké dopředu říci, co bude fungovat. Navíc je přirozené, že všichni děláme chyby a nerozhodujeme se vždy správně. Osvědčilo se mi spíše v každé situaci hledat a zvažovat, který postup by byl nejefektivnější. Blázen je podle mě ten člověk, který stále dokola dělá to stejné a při tom čeká různé výsledky. Proto je dobré zkoušet, kombinovat a kreativně vymýšlet řešení. Co včera fungovalo, nemusí být dnes efektivní.

Kromě toho musí rodiče z valné většiny řešit další situaci – narození mladšího sourozence. Jak na to prvorozeného připravit?

Je přirozené, že další sourozenec je náročný nejen pro děti, ale i pro rodiče. Myslím, že strachy, obavy a žárlení zažívají i rodiče, akorát to třeba otevřeně neprozradí. Podle mě úplně na 100% se nedá na nic připravit. Také záleží na počtu dětí, protože pokud jich je více, tak je to pro ně obvykle lehčí přijmout. Samozřejmě existují obecné rady – např. před narozením o dítěti v rodině mluvit. Zapojit všechny členy rodiny do příprav a poté do péče o dítě. Po narození otevřeně mluvit o pocitech, o přirozenosti žárlení a dávat velký důraz na to, že rodiče mají všechny děti stejně rádi, i když se v určitou chvíli musí o někoho více starat. Je dobré, když žádné dítě není na vedlejší koleji a rodiče se věnují všem.

Čemu se pak při soužití s novým členem rodiny vyvarovat?

Snažit se, aby nikdo z rodiny neměl pocit, že ho druzí nemají rádi a nevěnují se mu.

Co třeba hračky, které průběžně dostával starší sourozenec a o které samozřejmě jeví ten mladší mimořádný zájem? Kde je hranice mezi respektem vlastnictví staršího sourozence a čistě praktickou stránkou věci, že hraček je doma dost, proč utrácet za další, když už to stejně není ani kam dávat?

Podle mě je dobré, když jsou některé hračky společné a děti se musí mezi sebou domluvit, kdo si s nimi bude hrát. A potom jsou hračky, které někomu patří a pokud si s nimi chce hrát někdo jiný, tak se musí zeptat, nebo si s nimi hrát, ale být připravený, že ten druhý má právo si je vzít. Je důležité si najít rovnováhu, kdy do konfliktů dětí budu zasahovat a kdy to nechám na nich.

A máte nějakou radu pro rodiče, jak se z toho všeho nezbláznit?

Asi bych doporučoval mít někdy zdravý odstup, využívat humor, nebrat vše příliš vážně a všechno příliš neřešit. Spíš než na rady bych dal důraz na přirozenou intuici, kterou bych se snažil rozvíjet. Než se dívat do budoucna s hrůzou, co všechno špatného se může stát, tak spíš přistupovat k životu se zvědavostí, co nového přijde, co nového naučím sebe i děti. Důležité je mít adekvátní nároky na druhé, ale i na sebe.

Děkuji moc za rozhovor, nechť je vám k užitku,

s láskou

Romana