Když kojení bolí a jak se ctí „odejít z porodnice s flaškou“

Listopad 2019

Hned na úvod bych chtěla uvést, že jsem zastáncem kojení, sama jsem obě děti kojila přes rok a půl.

Čeho ale zastáncem nejsem, je neustálý tlak na maminky, který je poslední dobou vyvíjen, podle nějž bychom měly kojit téměř za každou cenu, snad jen lékařská indikace je omluvitelná, jinak prsa do zbraně a kojit děj se co děj. Nejlépe se hned v porodnici rozkojit na 150 %, a když to nedejbože nejde, tak využít veškeré dostupné i nedostupné prostředky, jen aby se kojilo.

Výsledek?

Jsou maminky, kterým kojení opravdu nedělá potíže. Mléka mají na rozdávání, prsa je nebolí a dítě se jim přisaje ještě na porodním sále na jedničku. Většinou jsou to také maminky, které kojí dlouho a bez problémů a ještě bonusově se dítě samo odstaví, máma ani neví jak. Když se to takhle podaří, je to skvělé!

Ale jsou i maminky, které se s kojením trápí až na hranu psychického zhroucení a fyzické bolesti. A o tom se moc nemluví, případně takové maminky dostávají rady, kterými se snaží za každou cenu řídit, ale ono to pořád nějak nejde. A přichází frustrace a silné pocity selhání a neschopnosti. Bohužel ani jedno k rozkojení úplně nepomáhá…

A protože já patřím mezi tu druhou část maminek a s kojením první dcerky jsem si zažila docela peklo, chci svým článkem podpořit všechny maminky, které mají doma malé miminko a bezradně ho neustále kojí, mléka málo (i když vám všichni řeknou, že „málo mléka neexistuje“), pro jistotu mimčo neustále strkají na váhu, aby věděly, jak málo zase vysálo… O bolavých prsou ani nemluvím.

Před šesti a půl lety jsem porodila svou první dceru. Hned na sále proběhl bonding, hned jsme ji přiložili k prsu, ale nějak to nešlo. I přes správné přiložení to docela bolelo, něco málo možná vysála, ale spíš moc ne. Na pokoji mi pak jedna sestřička poradila, ať dceři prso nabízím, kdykoli potřebuje, jenže ona potřebovala podle mého vyděšeného názoru pořád, neustále plakala a mě nenapadlo nic jiného, než jí to prso nabídnout. Byť jsem o technice kojení přečetla kde co, byť se mi snažili poradit, tak se malá stejně přisávala nějak blbě. A já jsem ji, idiot, nechávala viset na prsu prakticky nonstop, tak se brzo ozvaly bolavé bradavky, první praskliny a nesnesitelná bolest.

Jak to, vždyť kojení by mělo být přece krásné, nádherný okamžik spojení mezi matkou a dítětem?! Žádné z těch usměvavých maminek, krásně upravených, které se na mě koukaly z časopisů a letáků všude okolo, netekly slzy a neměla tvář zkřivenou bolestí. Já to přece musím dokázat, musím kojit, vždyť všude píšou a říkají, že se miminko hlavně nesmí přikrmovat, protože se pak už nemusí chtít přisát!

A tak jsem si dál ničila bradavky i nervy. Když druhou noc dcera neustále plakala, já jsem po šestnáctihodinovém porodu za tři dny nespala víc než pár přerušovaných hodin, tak jsem už nemohla. Vzdala jsem to a donesla dítě sestrám, které dcerce daly příkrm stříkačkou, a najednou byl klid. Malá spala, já taky. Pak jsme se setřičkou zkoušely odsávačkou, kolik tedy vlastně mám mléka, a opravdu ho bylo málo. Sotva pár mililitrů. A to tří a půl kilovému dítěti fakt nestačilo.

Z porodnice jsme šli takřka s hanbou, jako bych měla nálepku na čele „ona to nezvládla, nedokáže nakojit své dítě“. Opravdové šílenství začalo ovšem až doma, kde najednou nebyly žádné sestřičky a já jsem byla svému dítěti sama tváří v tvář. Spíše prso v tvář. Vůbec nám to nešlo, mlíko se sice začalo malinko tvořit, ale dcerka ho nějak nevysála, takže zánět prsa na sebe nenechal dlouho čekat. Do toho jsme nevěděli, kolik toho vypila, proč brečí i po nakojení, měnili jsme příkrmy, kupovali odsávačky, lahvičky…A dítě furt plakalo, mlíka bylo pořád málo, tak jsme dávali celí nešťastní příkrmy (vždyť to je přece téměř zakázané!!!), do toho jsem odsávala, jedla všechny možné i nemožné preparáty a sajrajty na podporu tvorby mléka…

Jak blázen jsem ji po každém kojení vážila, abych věděla, kolik toho vypila. Byla jsem úplně vyřízená, když mi u kojení usnula, jednak pak nic nevypila a jednak se pak na váze vzbudila a ječela. No chudák dítě! Jenže vysvětlujte to vyděšené, hormony zmítané matce, když první dítě, které má v ruce, je to její…

Jako správná matka prvorodička jsem na netu študovala všechny existující rady, jak to všechno vyřešit, ale většina z nich se u nás nesetkala s úspěchem.

Krmení hadičkou nám vůbec nešlo. Stříkačkou taky ne. Nakonec jsme se na to vykašlali a dávali jsme příkrmy z lahvičky, u níž by měl být zachován sací reflex dítěte. To bylo v pohodě.

Všude psali, že si mám odpočinout, jakmile to jde. No, jenže ono to nešlo. Buď jsem kojila, nebo odsávala, nebo nosila v náručí to nebohé plačící miminko, snažila se něco sníst (ideálně nějaký blivajz na podporu kojení) a spánek v noci byl úplně sci-fi.

Každé kojení bylo navíc tak bolestivé, že jsem se úplně děsila, kdy zase bude chtít dcera pít. Nenáviděla jsem, když někdo řekl: „Asi má hlad, nakojíš ji?“ Bolelo to strašně. Kdo to nezažil, těžko si dokáže tuhle specifickou bolest představit.

Tak a do toho poslouchejte, jak je kojení důležité, jak je to úplně přirozené, jak je to krásné, že je to to nejkrásnější intimní spojení mezi matkou a dítětem. A řekněte si za dané situace, že to je jasné, že je to v pohodě, nic se neděje, však se rozkojím… Do toho přidejte lehkou laktační psychózu, nezvladatelný hormonální koktejl, naprosto děsivou únavu a plačící miminko. Předpokládám, že máte depku, jen to čtete… 🙂

A víte, co mi nejvíc pomohlo? Když mi moje maminka řekla: „Ty jsi byla na sunaru od narození a vidíš to, taky jsi vyrostla!“ A fakt, nic se nestalo. Dcerka prostě první dva a půl měsíce dostávala příkrmy a mně se mezitím začalo tvořit dost mlíka, uklidnila jsem se, přestala jsem vážit a šílet, postupně se mi s pomocí laktační poradkyně a porodní asistentky uzdravila i prsa a ono to najednou šlo. Najednou jsme příkrm nepotřebovali a rozkojila jsem se tak, že jsem horko ťažko končila v roce a tři čtvrtě.

Takže maminky, pokud tohle zrovna řešíte, nedělejte z toho vědu. To, že miminku párkrát dáte příkrm, vůbec nevadí. Nemusíte se za to stydět ani v sobě živit pocity o vlastní neschopnosti. Je to vaše dítě a vaše tělo, vy nejlépe více, na co máte fyzicky i psychicky. Určitě se obraťte na laktační poradkyně i na porodní asistentky, od toho tu jsou a umí skvěle pomoci. Poradí léky, masti, homeopatika, bylinky, pomohou s technikou kojení. Nebojujte samy, když jsou tady lidi, kteří vám dokážou pomoci.

A nešilte z toho, že kojení nejde hned na 100%. Každá kapka mateřského mléka je fajn, ale když to na hlad nestačí, tak holt dáte příkrm, snažte se dál, nevzdávejte to, ale nezblázněte se z toho. Vykašlete se na evidence, váhy, sledování času… Po ničem z toho více mlíka nebude.

Raději ušetřený čas využijte na procházku, mimčo se v kočárku pěkně vyspí, dá vašim prsům chvíli pohov, stihne se udělat trochu víc mléka, což udělá dobře miminku i vašemu sebevědomí. Jen dávejte pozor na průvan a chlad v oblasti prsou, zpočátku na to mohou reagovat až zánětem (jak jsem na vlastní kůži zjistila, stačilo se naklonit z okna…).

Není špatné ani šátkování nebo ergonomické nosítko, těsný kontakt s miminkem je fajn a na tvorbu mléka výborný, ale když vám to nepůjde, bude vedro, necítíte se na to, svět se nezboří.

A možná není špatné hned při prvním náznaku bolavých bradavek mazat bepanthenem, lanolinem, speciálními mastmi na bázi lanolinu nebo přikládat hydrogelové polštářky. Laktační poradkyně nebo porodní asistentka vám poradí další mastičky, já už si to ani nepamatuju, co všechno jsem na to matlala.

Při zánětu prsou jsem si poradila s homeopatiky, nikdy jsem žádná antibiotika brát nemusela.

A pro zvýšení tvorby mléka jsem udělala asi vše, co bylo možné. Homeopatika Ricinus Communis 5ch byla mým největším přítelem, kapsle More Milk plus jsem taky užívala, ale ty jsou dost drahé, pila jsem hektolitry kojícího čaje a vody. Měla jsem docela pocit, že mi pomáhá i čerstvá mrkvová šťáva. Jinak na netu najdete milion rad a doporučení, co jíst a pít na podporu tvorby mléka. No, popravdě si myslím, že je to stejně spíš o hlavě, než o žaludku, ale pokud vám pocit, že jste udělala maximum, dodá klid, tak to stojí za to.

To vše mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, protože u druhé dcerky jsme taky „šli z porodnice s flaškou“  (už jen toto slovní spojení je jako byste měli cejch na čele 🙁  ), ale už úplně v klidu, protože jsem věděla, že to moje tělo už jednou zvládlo a že to zvládne podruhé. A opravdu to šlo.

U druhé dcerky jsme navíc objevili kouzlo už hotových mlíček, které se kdovíproč nedají sehnat tady v ČR (byť nám je v porodnici dávali), ale objednávali jsme je s Rakouska. Vyjde to dráž a pro dítě, které je převážně na umělém mléce bych to určitě nedoporučovala. Ale pokud povětšinou stačí mateřské mléko a potřebujete si jen sem tam pomoci umělým mlékem, tak tohle je skvělá volba. Protože když dítě nakojíte, nikdy nevíte, jestli to bude stačit, nebo ne (to pak intuitivně poznáte) a čas strávený přípravou umělého mléka za soustavného brutálního hladového křiku dítěte se neskutečně vleče 🙂 . Tohle jen ohřejete a je to.

Hodně se omezují reklamy na umělá mléka, pořád dokola se mluví o tom, že maminky mají málo informací a že se jim personál nemocnic málo věnuje. Já nevím, jak vy, ale mám pocit, že informací mají dnešní maminky snad až příliš a že přece žádná rozumná maminka nesekne s kojením jen proto, že vidí reklamu na umělé mléko. A personál v porodnici… no asi jak kde, ale moje zkušenost je v zásadě dobrá, jen někdy prostě nestíhají.

Z mého pohledu jsou nedocenitelné soukromé porodní asistentky (zdravotní pojišťovna by měla hradit tři návštěvy u vás doma) a laktační poradkyně. A o tom se zase naopak mluví docela málo a zdaleka ne každá maminka si o pomoc řekne. Spíše, než by se měly zakazovat reklamy, by se měly podpořit maminky i v situaci, kdy to úplně dobře nejde, aby se nestyděly říct si o pomoc.

Jenže to není úplně IN. Dneska se hraje všude na výkon a dokonalost, všude jsou fotky úžasných maminek, které vykládají o tom, jak je mateřství krásné a jak je hned na porodním sále pohltila extatická láska k dítěti. Proč někdo nevyfotí plačící bezradnou maminku s ječícím miminkem v náručí, které teče z prsou nekontrolovatelně mléko, nemůže si po porodu ani sednout, všechno ji bolí, je k smrti unavená a vůbec neví, co si počít? Jenže to nikdo nechce vidět… Navíc by se asi prudce snížila porodnost, kdyby to viděly ještě bezdětné ženy 🙂 .

Na závěr chci jen znovu zdůraznit – nechci nabádat k příkrmům, k omezování kojení, k brzkému přechodu na umělé mléko, nic takového. Ale chci všechny maminky, kterým kojení ze začátku úplně nejde, uklidnit, že je to normální, není to nic neřešitelného a hlavně zahoďte za hlavu všechny pocity viny a selhání, když dáváte děcku flašku. Pokud se budete chtít rozkojit, tak se to s největší pravděpodobností podaří. Možná ne hned, ale je lepší to zkusit s klidnou hlavou, než to vzdát úplně.

A nakonec zažijete všechny ty krásné pocity, které ke kojení patří. A i když tomu třeba zpočátku nevěříte, tak se dočkáte i toho, že vás bude kojení bavit. A bude to tak krásné, že se vám možná nebude chtít nakonec ani přestat 🙂 .

Přeji všem maminkám, které se v tomto příběhu vidí, hodně sil, trpělivosti a především klidu,

s láskou

Romana