Když nám dětský pláč leze na nervy…
Prosinec 2019
Když jsem byla s dětmi na výletě, míjela nás paní s asi tříletým chlapečkem, který si mohl vykřičet plíce. Plakal a plakal, nevím proč, ale měl toho na srdci evidentně hodně.
Paní, která ho doprovázela, asi babička, ho táhla za ruku a na jeho pláč reagovala slovy: „Okamžitě přestaň brečet! Jestli nepřestaneš, pošlu na tebe támhletoho škaredého chlapa! Ty jsi ale ošklivý kluk! Takhle brečet!“
Chlapeček se mezi vzlyky dožadoval tatínka, načež paní přitopila pod kotlem: „Tatínek odešel. Nechce tě. Kdo by taky chtěl takového ošklivého ubrečeného kluka?!“
Víc jsem naštěstí neslyšela.
Zaujalo to i moje holky, které ztuhly, scénu vyjeveně pozorovaly a pak ta starší tak soucitně prohlásila: „Chudinka chlapeček.“
Zajímalo mě, co si o tom moje šestiletá holčička myslí. A hned jsem to dostala zpátky: „Však ty mi taky dycky říkáš, ať nebrečím.“
No, musela jsem si sáhnout do svědomí. Ano, říkám to. Naštěstí nepoužívám podobné lahůdkové věty, jako to dělala ta babička, ale kolikrát mi už vyletělo z pusy: „Přestaň už ječet!“ atd.
Naučený stereotyp je těžké překonat, zvláště v situaci, kdy se jaksi nehodí dětský pláč. A popravdě, kdy se nám hodí? Kdy se nám dospělákům hodí, že děcko řve jak tur? Venku rušíme sousedy, v obchoďáku řešíme „co si o nás lidi řeknou“ a doma to ruší nás nebo sourozence… A prostě nám to vadí, leze nám to na nervy, možná i proto, že ani my jsme jako děti nemohli moc brečet.
Vždycky máme tendence to nějak rychle ukončit. Rychle utišit nekonečný pláč, z našeho pohledu většinou úplně zbytečný a bezdůvodný. Příliš hlasitý a možná i přehnaně hysterický. Kluci by neměli brečet vůbec a holčičky maximálně tak v případě nějaké fyzické bolesti. A i to by mělo proběhnout velice kultivovaně a potichu.
Ale ruku na srdce, je vůbec možné tohle po dětech chtít?
Nejsem žádná odbornice na dětský pláč ani emoce, sama si s tím vším občas nevím rady, ale tenhle zážitek z výletu se mi hluboce vryl do srdce. A možná ještě víc odpověď mojí dcery na otázku, co mám tedy dělat, když pláče. Odpověděla bez váhání: „No prostě mě nech brečet.“
Krátce na to jsem i já měla důvod k pláči. Pádný. Alespoň pro mě. A nikdo mi neříkal, že jsem ošklivá, že na mě pošle škaredého chlapa ani že mě takhle nebude nikdo chtít. Nikdo mi ani nezačal mávat před obličejem hračkou a netvářil se, že tomu bych se teď měla věnovat spíš než svým pocitům. Prostě mě nechali být. Představa, že do mě bude někdo takhle kafrat, je dost děsivá…
Není rozdílu mezi pláčem dospělého a pláčem dítěte… Vždycky má pro něj dotyčný nějaký důvod, byť si všichni okolo myslí něco jiného.
Takže teď, když moje holky pláčou, se snažím je nechat. Ano, někdy už mi tečou nervy, někdy to zvládnu lépe, někdy hůř. Ale snažím se k jejich pláči přistupovat s větším pochopením. A pokud děti ječí někde, kde se to jaksi společensky nehodí, tak se je snažím odvést někam, kde to tolik nevadí.
Třeba mladší dcerka to dotáhla k dokonalosti, protože se prostě utišit nenechá. Nebrečí často, ale když pláče, tak pláče tak dlouho, dokud potřebuje. A můžu se na hlavu stavět, nic nepomáhá. Nedejbože když se ji někdo snaží nějak „rozptýlit a rozveselit“, to nasadí řev ještě o level horší. Takže už ji nechávám, obejmu ji a prostě čekám, až to přejde. A ono to pak z ničeho nic přejde, otře si tvářičky a řekne: „Už nepláču,“ a má zase dobrou náladu. To je vlastně krásné, jen já bych někdy byla nejradši neviditelná, když to na ni přijde někde mezi lidma 🙂 .
A ještě tip na závěr – náhodou jsem objevila stránky www.petrahanelova.cz a na nich odkaz https://petrahanelova.cz/e-book-zdarma/ . Najdete tam zajímavé tipy, jak přistupovat k dětskému pláči. Ne všechno z toho zvládám a dávám, ale celý e-book přináší zajímavou inspiraci, tak na něj můžete mrknout.
S láskou
Romana