O obdobích

Červenec 2018

Jednou jsem tlačila kočár se svým několikaměsíčním dítětem, které v noci odmítalo spát jinak než s prsem v puse a přes den jinak než v pohybujícím se kočárku. Mé vyčerpání bylo téměř hmatatelné a měla jsem poprvé v životě pocit, že usnu za chůze.

Vtom mi zazvonil telefon a ozvala se v něm klientka z mé předchozí práce, jestli bych pro ni něco neudělala. Stručně jsem jí vylíčila stávající situaci, načež mi laskavým a mírným hlasem plným životních zkušeností pověděla, že to je jen takové období. Že to přejde a bude lépe.

Jak málo jsem jí tenkrát věřila! Mozek zatemněný prolaktinem a totální únavou odmítal přijmout myšlenku, že by se to jednou mohlo změnit, natož k lepšímu. A přesto – změnilo. Jakmile jsem přestala kojit, malá spala po obídku tři hodiny pěkně doma v postýlce, až jsme ji pak museli budit, jinak zase nechtěla spát večer. A to jsem si nikdy nedokázala představit, že bych snad dítě někdy naschvál budila…. Taky už několik let spí s malými výjimkami celou noc.

Až s odstupem času vidím, že spousta věcí, které mě v danou chvíli šíleně žraly, prostě přešla. Někdy to vyšumí nějak samo, někdy je tomu třeba trochu pomoct, ale všechno nakonec přejde. Všechno se odehrává opravdu v obdobích.

A tak se uklidňuju, když večer hodinu uspávám mladší dceru, že i to je jen období. Že i to přejde. Starší dceru jsem taky dříve do úmoru uspávala, vyčerpaná a naštvaná, a dneska ji uložíme do postele, přečteme pohádku, zazpíváme jí a do pár minut spí.

Vím, že přejde i období nácviku na nočník, kdy se s malým odmítačem nočníku dohaduju, jestli si na něj sedne, nebo ne, načež za pár minut nesu k pračce počůrané kalhoty. Za chvíli si dcera bude spolehlivě říkat sama.

Přejde i období boje s autosedačkou. I se starší dcerou máme za sebou cavyky při ukládání do sedačky i při cestě. A dneska? Sama si říká o připoutání a v pohodě sedí, pominu-li otázky typu: kdy už tam budeme, máš něco dobrého, pustíš mi TU moji písničku, ne tuhle, TAMTU, jak dlouho ještě pojedeme… Furt lepší než UAÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…

Vím, že přejde i období občasných záchvatů šíleného vzteku naší předškolačky. Jen se obávám, že tohle období bude trochu delší, ale tak v patnácti už snad nebude ječet jak pavián na celou vesnici.

A tak nějak doufám, že přejde i období absolutního upozadění veškerých MÝCH vlastních potřeb, že i to je prostě jen období, že zase jednou budu mít čas na čtení, na zahradu, na sport, na cokoli, co mě baví. A že se třeba jednou i vyspím.

I když jak říká moudře moje maminka – teď se sice nevyspíš, ale jsi mladá. Já už můžu spát celou noc, ale je mi pětašedesát. Tahle myšlenka mi dává dost často sílu přežít, když se ve špajzu tajně cpu čokoládou, abych se nezbláznila.

Teď jsem se vrátila od mladší dcery, kterou vzbudila asi mokrá plínka a které po přebalení stačilo, že se ke mně přitulila a během chvilky spala znovu. A navedlo mě to na myšlenku, že se ta období různě střídají i kryjí a že ta náročná jsou naštěstí vyvážená těmi krásnými. Myslím, že se mi sice nebude stýskat třeba po období šestinedělí nebo boje o cokoli, ale že se mi rozhodně bude stýskat po tom heboučkém a voňavém tělíčku, které se ke mně přitulí. Po tom malém dítěti, pro které jsem ještě pořád bohyní, ať dělám, co dělám. Po tom děsně chytrém předškolákovi, který má ty nejvtipnější hlášky a do toho se ještě pořád dost často přitulí se slovy, že mě má rád. Jako dvacet mrakodrapů, jak říkává moje dcera.

Jen to píšu a chce se mi brečet, natož když se budu ve špajzu tajně cpát čokoládou, abych se nezbláznila ze svých pubertálních dcer… Budu bulet jak želva, vzpomínat na ty malé roztomilé holčičky a zároveň doufat, že i období puberty našich dětí jednou skončí, aniž by mě odvezli do blázince.

Takže šílíte z toho, že vaše dítě furt řve, ještě nechodí, nemluví, v noci nespí, nechce na nočník, nechce se oblíkat, nejí zeleninu, nechce vůbec jíst, nechce do školky…? Přejde to. Mysleme na to, až budeme mít zase nervy v kýblu. Jen ještě nevím, jak zařídit, aby mi ty nervy vůbec do toho kýble nepadaly, nějak v danou chvíli nedokážu většinou zachovat klid. Ale po vychladnutí je mi útěchou vědomí, že takhle náročné to nebude navždy. Že tohle skončí a začne nové a určitě lepší období…

S láskou

Romana