Příběh obyčejného mateřského šílenství

Říjen 2018

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, jsem byla normální upravená holka. Bylo mi třicet a pracovala jsem jako advokátka. Každý den jsem se líčila, ke kadeřnici jsem chodila pravidelně co dva měsíce, v době, kdy jsem měla čas JÁ, nikoli jednou za uherský rok a jen v době, kdy by měla čas osoba ochotná pohlídat naše děti. Chodila jsem na soudy, stála jsem proti advokátům velkých právnických firem, zastupovala klienty ve věcech v řádech miliónů korun a jednala s nejvyššími představiteli akciovek. Samozřejmě to nebylo takhle ve velkém pokaždé a ne že bych z toho všeho nebyla nervózní, ale tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že mě dokážou celkem pravidelně rozbrečet dvě malé holčičky…

Představte si takový pěkný den. Bylo krásně, babí léto, zdálo se, že se nemůže nic pokazit. Jenže…

Od rána se nic nedařilo. Ač jsme byly vzhůru od půl sedmé, tak jsme se furt nějak nemohly vyhrabat ven. V okamžiku, když už jsme se měly oblíkat, tak si buď holky začaly hrozně hezky hrát (což se normálně moc nestává), nebo pak už měly zase hlad, případně potřebovaly na záchod. V deset dopoledne jsem slavnostně vystrkala ven starší dceru. V poklidu jsem si oblíkala tu mladší, ta starší to přece venku už v pohodě zvládá.

Chyba lávky. Nikdy by mě nenapadlo, že se boty mohou tak rychle a tak moc promočit od pitomé rosy. Boty byly durch, ponožky byly durch a dcera řvala, že v jiných botách nepůjde. Řvát začala i ta mladší, protože jí vadila čepice. Já jsem na ně řvala taky, protože jsem toho měla dost.

Už jste někdy fénovali boty?

Za půl hoďky jsme UŽ byly v autě. Mladší řvala, že nechce do autosedačky, přece jen bylo skoro jedenáct, takže se blížil čas jejího poledního spánku = začínala být dost protivná. Nicméně v duchu hesla, že je třeba se držet plánu, jsem nemoudře vyrazila se dvěma zpruzenýma dětma do města. Začínala jsem se potit.

Už bych měla být poučená, ale přesto se občas stane, že udělám nějakou blbost. Jako třeba když jsem tehdy šla s těma dvěma nakupovat zimní boty. To prostě nemohlo dopadnout dobře. Starší dcera se na první pohled zamilovala do jednoho modelu, leč ten měli jen o číslo větší, než bylo třeba. Odmítala bez nich odejít. Mladší si chtěla hrát mezi regály na schovku, neustále mi utíkala a nějaké boty jí byly úplně ukradené. Pokaždé, když jsem se pokusila o její odchyt, začala řvát. Mezitím, co jsem ji honila po obchodě, jsem jí narvala na nohy první lepší boty snad v její velikosti a usoudila jsem, že je to v cajku.

Starší stále odmítala akceptovat fakt, že jsou jí ty boty velké. Pot mi po zádech tekl už proudem, takže mi to začínalo být dost jedno. U placení mladší dítě řvalo, neb si i nadále chtělo za veselého smíchu hrát na schovku. Mladé a evidentně bezdětné prodavačky se na mě dívaly soucitně.

Potřebovala jsem ještě do jednoho obchodu a neprozřetelně jsem do něj vlezla. To už byla úplná blbost. Starší dcera se chovala docela důstojně, ale ta mladší už to vzdala, sedla si na zem a řvala. Rudá až za ušima jsem dělala, že tam nejsem. Nicméně ve dvou vteřinách jsem vybrala, co bylo třeba, zaplatila dvoutisícovkou a snažila se potlačit slzy, které se mi neúprosně draly do očí.

Jakš takš jsem stihla odejít z obchodu ještě se ctí, ale pak už jsem se fakt rozbrečela. Na chodbě obchoďáku, kde korzovala samozřejmě spousta lidí. Všichni se na mě dívali soucitně, museli mít dojem, že se mi stalo něco strašného. Zase jsem dělala, že tam nejsem, narvala jsem mladší dítě do golfek, strčila mu do ruky jídlo a pokusila jsem se nějak uklidnit. Bez valného úspěchu.

Starší dítě taky chtělo jíst, jenže jsem s sebou neměla nic, co by malému gurmánovi bylo po chuti. Volky nevolky jsem musela do dalšího obchodu, kde jsem se snažila tvářit, že jsem před vteřinou vůbec nebrečela. Při placení jsem zjistila, že mi paní v předchozím obchodě vydala jen na tisícovku. Oblila mě nová vlna potu. Paní mi prodala jídlo a dívala se na mě mimořádně soucitně. Ale byla hodná, vehementně mi přála hezký víkend a tak nějak jsem měla pocit, že mě ta dobrá žena (evidentně už matka) chápe.

Zbývalo jen dojít do přechozího krámku a doufat, že paní bude poctivá. Naštěstí byla a vzpomněla si, že mi vydala málo. Moc se omlouvala, že byl takový zmatek, že si toho nevšimla. To jí ráda věřím, taky jsem měla pocit, že naše milované sedící řvoucí dítě způsobilo trochu dusnou atmosféru.

Usoudila jsem, že je třeba vyklidit pole a jet domů. Pak už jen přečkat několik řevů, pádů a rozlitého pití a vydržet do večera. Musím říct, že ani po celém dni u náročného soudního jednání jsem nebývala tak psychicky i fyzicky dobitá jako po takovém pěkném výživném dni s dětma. A taky jsem v cizích lidech v obchoďáku jen málokdy vzbuzovala soucit.

Jenže ze své současné práce výpověď jaksi dát nemůžu. Nezbývá, než to nějak zvládnout a samozřejmě se naládovat čokoládou… Vyděržaj, pianier! 🙂

Hodně sil na duši i na těle,

s láskou

Romana