Ty už na plesy nechodíš, mami

Listopad 2018

Holky dneska vyhrabaly moji prehistorickou kabelku a děsně je bavilo do ní cpát hračky. Tenhle kus šatníku, stejně jako 90 % všeho ostatního, je po šesti letech nepoužívání naprosto out. Takže mi to nevadilo a jen naoko jsem zaúpěla, že to je moje kabelka na plesy. A moje starší dcera se na mě tak podívala a prohlásila: „Ty už na plesy nechodíš, mami.“

Až jsem se sama divila, jak mě to ranilo. Má pravdu, já už opravdu na plesy nechodím. Ne že bych nechtěla, ale s těma dvěma žabkama, co doma máme, to moc nejde. Nicméně tato nevinná poznámka mojí dcery vyvolala celou řadu vzpomínek…

Kdysi dávno (myslím, že museli ještě žít dinosauři) jsme s mužem chodili na plesy vlastně dost často. Dokonce jsme absolvovali několik kurzů tanečních pro dospělé. Minimálně třikrát za sezónu jsme šli na ples a bylo to super! Pařili jsme, tancovali, na vesnickém bále pili zelenou, na společenském plese vínko, domů jsme šli dlouho po půlnoci, příjemně v náladě a celou dobu jsme si to fakt užívali.

A pak to přišlo. První těhotenství. To už jsem šla na ples se sedmiměsíčním břichem. Byla jsem hezky učesaná, nalíčená a v šatech empírového střihu jsem se svým megabřichem vypadala jako antická bohyně, ovšem těsně před porodem. Taky se mě všichni ptali, jestli čekám dvojčata a jestli opravdu budu rodit až za dva měsíce :-).

Celou dobu jsem cítila, jak se mimčo v břiše vrtí a měla jsem obavy o jeho zdraví. Sice jsem předtím někde četla, že to nevadí, že to je stejné, jako bychom byli na koncertě s hlavou v kýblu plném vody. Nevím proč, ale ta představa mě úplně neuklidnila…

Vzhledem k tomu, že jsem na nohou neměla podpadky už šest měsíců, tak jsem někdy kolem půlnoci zavelela k ústupu, protože jsem to už prostě nemohla vydržet. Navíc jsem byla samozřejmě úplně střízlivá a nějak jsem se úplně nenaladila na vlnu všeobecného veselí.

Zase bylo dobrý, že jsem nemusela řešit hlídání. To nás teprve čekalo.

Další rok byla dcerka na světě, ale bylo jí už deset měsíců, tak jsme dovalili domů babičku s nadějí, že náš malý závisláček bude tentokrát spát a vydrží bez kojení aspoň do půlnoci. Manžel tušil, že uspávání nebude jen tak a vyrazil napřed. Dcera na oplátku tušila nějakou zradu a ne a ne usnout. Klasika. Jakmile mám jen závan myšlenky, že bych snad potřebovala, aby děti usnuly v rozumný čas, tak se to jak na potvoru nedaří. Vždycky je to tak. Znáte to?

Ples začínal v sedm a já jsem se vší parádou dorazila o půl desáté. Namalovala jsem rychlostí blesku a vlasy jsem si učesala asi během tří vteřin. Zhruba v jedenáct jsem začínala být dost nervózní, co se doma děje. Vycházky jsme měli jen do půlnoci, tak jsme v nejlepším odešli. Střízliví.

V roce 2015 jsem si věřila už víc. Zašla jsem si dokonce do půjčovny vybrat šaty a byla jsem řádně připravena. Hlídání domluveno, lístky koupené. Už jsem nekojila, nemohlo se prostě nic pokazit. Jak naivní. Dcerka dostala brutální chřipku, takže nějaké ejchuchů na plese nepřicházelo v úvahu.

O rok později jsem byla zase těhotná. Tentokrát teprve ve čtvrtém měsíci, takže to bylo fajn, všichni mi gratulovali, vlastně jsme to tam teprve všem oznamovali a bylo to moc milé. Ani mi nevadilo, že jsem zase střízlivá. I doma to bylo v pohodě, dcera už byla hlídatelná a uspatelná bez naší asistence.

Jenže celý náš jediný ples toho roku jsem prokašlala. Chytila jsem od dcerky nějaký úporný bacil a ten se v dusném a částečně zakouřeném prostředí rozhodl, že mi to pořádně osladí. Takže před půlnocí opět šupky dupky domů.

Na žádný další ples jsme od té doby nešli. Nemůžou za to samozřejmě jen holky. Je to i o nás, prostě jsme zlenivěli, odvykli si, jsme moc unavení a nějak nás to vlastně ani nenapadlo, že bychom měli jít někam pařit. Doufám, že až budou holky starší, tak to bude zase lepší. Jen posledních pár let náš společenský život chřadne.

Takže ano, miláčku, na plesy nechodím. Ale ráda bych zase chodila. Jen teď jsem plesala z jiných věcí. Z toho, že jste se vůbec narodily, z vašich prvních úsměvů, krůčků, slov a prvních bobků v nočníku. Z každého vašeho obrázku, záchvatu smíchu a besídek ve školce. To je teď můj život. Až budete větší, tak zase s tátou vyrazíme! Nabarvím si vlasy, aby nebyly vidět šediny, zatáhnu břicho, vezmu si pushupku, aby po tom všem kojení bylo ještě na co koukat, a ty mi vybereš nějaké pěkné šaty. A hezkou novou kabelku! Jen doufám, že to bude dřív, než na vaše maturitní plesy…

S láskou,

Romana